Tři týdny v kůži vedoucího na táboře: Vyřvané hlasivky, kofeinová dieta a krátký spánek

Sbalit spacák, pláštěnku a klobouk a vydat se na tři týdny za dobrodružstvím na divoký západ. Ale taky zapomenout na holiny, tepláky, baterku a vydržet neuvěřitelně dlouhou dobu s víc než dvěma stovkami uřvaných dětí uprostřed lesa. To jsou dva pohledy, které se mi naskytly na jednom z dětských táborů v západních Čechách.

Už první minuta mi nebyla vůbec příjemná. Jsme nastoupení v táborových tričkách u hlavního vchodu, kudy se valí stovky dětí, rodičů, kufrů. Někteří mí kolegové situaci zvládají a okamžitě se pouští do odbavování. Mě přepadává úzkost, a tak se jdu ještě na poslední chvíli zbaběle schovat do klubovny a připaluji si na kuráž. Z rodičů tryskají obavy, jestli se o jejich dítě dobře postaráme. Z dětí zase čiší nejistota – některé pláčou, další nemluví a odmítají nám i přes veškerou snahu milého tónu v hlase prozradit svoje jméno.

Tři týdny v kůži vedoucího na táboře|foto: Filip Titlbach

Když se rodiče naposledy otočí a zamávají, trvá jen pár minut a už se nikdo neostýchá. Všechny děti mluví najednou a do konce tábora už se na tom nic nezmění. A já pomalu zjišťuji, že je pekelně těžké udržet si svých třicet dětí pohromadě: „Hlavně buďte tady, prosím! Nikam nechoďte, neztrácejte se,“ opakuji několikrát, abych si byl jistý, že mi porozuměli všichni.

Na táboře se mi taky potvrzuje pravidlo, že není upřímnějšího člověka než dítěte. Zeptal jsem se totiž svého týmu na svůj věk. „Je ti 48, 30!“ hlásí malé slečny čísla. Nestačím se divit a jsem trochu naštvaný: „Prosím?!“ Ptám se spíš proto, abych je v tipech usměrnil. „Tobě je 160!“ zaječí někdo a já radši odcházím, abych se uklidnil.

O pár dní později už se jejich tipům nedivím. Začíná totiž táborová diskotéka a děti už rozhodně netančí devadesátkový styl ploužáku, jako jsem to za svého mládí na táborech dělával já. Páry nestojí metr od sebe a nedrží se pouze v pase.

Tři týdny v kůži vedoucího na táboře|foto: Filip Titlbach

Na co se ale děti těší víc než na diskotéku, je celotáborový turnaj mezi oddíly ve vybíjené. To je sport, pro který jsem nikdy neměl pochopení, nicméně i já jsem se vedle hysterické vedoucí Markéty nechal strhnout atmosférou.

„Tak si chvíli přehazujte, až to budete mít jistý!“ ječí Markéta trenérským hlasem na malé děti. „Ježišmarja, trochu je uběhejte, bože! Přehoď! Ne, že tu zase budete bít do prázdna! Schovejte ho!“ sází povely jeden za druhým. Nakonec jsem se ale atmosférou nechal strhnout moc a situaci jsem nezvládl. „Nesahejte na mě, nejsem sportovní. Nejsem sportovní!“ ječím na své kolegy po drtivé prohře.

Abychom udrželi dětské endorfiny v plusových hodnotách, museli jsme každý den připravit vyčerpávající program. Na konci týdne už nebylo jednoduché překonat vlastní nápady, a tak nám nezbývalo nic jiného než vytáhnout poslední eso z rukávu – tank. „Kde jste vzali ten tank?“ ptá se zvědavě jeden z malých táborníků. A není sám. Překvapení byli všichni. „Těšíte se?“ ptám se dětí. Dostává se mi hlasité skupinové odpovědi. „Jooo!“ křičí nadšené děti.

Děti na táboře|foto: Markéta Boháčová

Program byl náročný pro všechny. Obecně platí, že příjem vody by měl převyšovat příjem kávy. Pokud je to naopak, a navíc k tomu moc nespíte, může vám dělat problém převzít kontrolu nad dětmi, a to zejména když už jste dávno ztratili kontrolu sami nad sebou. Příkladem je vedoucí Petr, který dostal za úkol seřadit děti do útvaru rojnice, abychom po sobě odklidili nepořádek po táboráku.

„Dáte ruce od sebe, abyste je měli takhle! Co je tady? Mezera! Tady je mezera!“ ječí jako smyslu zbavený. „A teď jdeme. Každý udělá krok dopředu, kouká na zem, je tam bordel, seberu!“ vysvětluje hlasitě.

Přestože se může zdát, že vedoucí na táborech jsou hysteričtí tyrani a na konci turnusu nenávidí děti, ve skutečnosti jsme si ty tři týdny užili. A děti taky. Důkazem jsou desítky nových žádostí o přátelství na Facebooku.