Trojitý axel i napadení soupeřky. Tonya Harding předvedla to nejlepší i nejhorší z krasobruslení

Rivalita Harding–Kerrigan na sebe na olympiádě v Lillehammeru v roce 1994 strhla větší pozornost než jakékoliv tehdejší vítězství. Drama začalo už šest týdnů před zahájením. 6. ledna, dva dny před mistrovstvím Spojených států, si neznámý útočník počkal v chodbě před šatnou na jednu z favoritek, Nancy Kerrigan, a úderem do kolene skládacím ocelovým obuškem ji vyřadil z nominačního závodu na olympijské hry. Brutalita a podlost útoku, který v novodobé sportovní historii nemá obdoby, šokovaly celý svět. Zraněná Nancy se však stihla dát do olympiády do pořádku, souboj s její největší rivalkou Tonyou Harding tehdy sledovali všichni. V té době moje máma poprvé přivedla na stadion mě. Byly mi čtyři roky a Tonya Harding byla mou hrdinkou.

Předběhla dobu

Harding vyrůstala bez otce v chudých poměrech v americkém zapadákově. Od násilnické matky, která se rozhodla, že z dcery vycepuje krasobruslařskou hvězdu, byla Tonya odjakživa zvyklá na křik, bití a ponižování. Sexuálnímu obtěžování ze strany nevlastního bratra se v patnácti letech ubránila rozžhavenou kulmou. Ze střední školy odešla ještě před maturitou, aby se mohla naplno věnovat tréninkům, a zanedlouho se odstěhovala i od matky ke svému příteli, který ji začal bít také.

I přes nesnadný osobní život se jí dařilo na ledě. První důležité krasobruslařské závody vyhrála už koncem osmdesátých let. Na mistrovství Spojených států v roce 1991 skočila jako první Američanka trojitého axela, suverénně vyhrála a stala se světovou senzací. O pár měsíců později obsadila druhé místo na mistrovství světa a do francouzského Albertville odjížděla následující rok jako jedna z největších favoritek na olympijské zlato. Skončila ale čtvrtá.

Černá labuť

Krasobruslení můžeme chápat jako něco mezi atletikou, akrobacií a uměním, přitahuje kreativní typy a silné individuality, které se díky němu mohou naplno projevit. Jejich kariéra ale závisí na subjektivním hodnocení druhých. Věčné napětí vede závodníky k rivalitě a občas i intrikám. Do tohoto světa časovaná bomba jménem Tonya Harding v jistém smyslu dobře zapadala, každým svým pohybem se ale zároveň vymykala všem jeho konvencím.

Na ledě vždycky působila tak trochu jako parní válec mezi ladnými princeznami. Zatímco všechny bruslily na Labutí jezero, Tonya si vybrala Jurský park nebo Batmana. I já sama jsem si odmalička vybírala hudbu jako ona a snažila se narušovat nudné, tisíckrát na ledě ohrané motivy.

Těžkou astmatičku Tonyu, která dřela jako kůň a všechny s přehledem technicky přeskákala, ale rozhodčí příliš v lásce neměli. Lišila se nejen osobitostí svých jízd a svým charismatem, díky kterému soupeřky proti ní působily unyle, ale taky fyzickým naturelem. Uvědomila si, že lepší známky nedostane, pokud nepředvede něco, co ještě nikdo jiný. A pak to přišlo. Trojitý axel, tři a půl revolučních otáček ve vzduchu po odskoku zepředu z jedné nohy, v závodě před ní ukázala pouze jediná žena, Japonka Midori Ito. Ostatní bruslařky se o něj ani nepokusily. Za třicet let se jej povedlo v závodě skočit kromě Midori Ito a Tonyi Harding pouze dalším osmi ženám.

Je ti to líto, Tonyo?

Olympiádu v Lillehammeru nakonec vyhrála Oksana Bajul, ukrajinská sirota, která do své jízdy dala všechno. Nancy Kerrigan brala po bezchybné, ale jako vždy toporné a upachtěné jízdě stříbro, Tonya Harding skončila osmá. Po návratu z olympiády začalo vyšetřování útoku na Kerrigan. FBI zjistila, že pachatele najal kamarád bývalého manžela Tonyi Harding. U soudu Tonya vypověděla, že o útoku nic nevěděla, a přiznala se pouze k maření vyšetřování, protože nenahlásila jméno útočníka hned poté, co zjistila, kdo to byl.

Dostala tříletou podmínku, stotisícovou pokutu, pět set hodin veřejně prospěšných prací a doživotní zákaz působení od Americké krasobruslařské asociace, a to nejen jako bruslařka, ale i jako trenérka nebo funkcionářka. Doživotní zákaz činnosti je pro někoho, kdo se celý život věnoval pouze bruslení, asi jako doživotní vězení.

Film Já, Tonya režiséra Craiga Gillespieho s Margot Robbie v hlavní roli a podle scénáře Stevena Rogerse jde do českých kin 1. března 2018.

Málokterá osobnost vyvolává i po tak dlouhé době tak rozporuplné reakce. I po více než dvaceti letech se o skandálu stále píšou články a točí dokumenty, ze jména Tonya Harding je kulturní reference, synonymum zákeřnosti a vtip, který během prezidentské kampaně v roce 2009 použil dokonce Barack Obama, když zmínil nedůvěru mnohých, kteří prý měli za to, že i on by to „měl zkusit na Tonyu Harding“, aby uspěl.

Krasobruslení se v Americe začíná po několikaletém útlumu zase vracet do módy, a tak přišlo i na revizi veřejného apelu na Tonyino svědomí. Film Já, Tonya, s Margot Robbie v hlavní roli, vypráví smutný příběh z její perspektivy, a ačkoliv se nedá říct, že by přinesl nová fakta, divák může na spoustu věcí získat jiný pohled. Tonya Harding nejspíš kdysi udělala něco špatného. Pro mě, Sufjana Stevense a další ale zůstane živelnou a nevyzpytatelnou osobností, která do krasobruslení vrátila energii i emoce.

Pusťte si i zvukovou stopu podbarvenou písničkou Sufjana Stevense a praskáním ledu pod bruslemi autorky textu.