True Detective: Ponurá krása plochého kruhu

12. březen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03080235.jpeg

Když v neděli večer (9. 3. 2014) stanice HBO vysílala závěrečný osmý díl seriálu True Detective (Temný případ), tlak fanoušků na streamovací systém HBO Go vyústil v pád celé sítě. Není to náhoda: série si během posledních týdnů právem vydobyla respekt kritiky i širokého publika. Proč? Protože jde o jeden z nejambicióznějších a nejinovativnějších televizních projektů v historii.

Dílo pojednávající o (sedmnáct let trvajícím) pátrání nesourodé dvojice detektivů po sériovém vrahovi v nehostinně magickém prostředí americké Louisiany, je originální už svým žánrovým pojetím. V prvních čtyřech epizodách jde v jádru o existenciální, lehce mystickou konverzačku maskovanou za policejní drama, která se v pomyslné druhé půli překlápí v čistý krimi-procedurál s klasickými hororovými prvky. Příběh je navíc velmi obratně a nezvykle plynule vyprávěn ve dvou časových pásmech (léta 1995 a 2012), k nimž posléze přibývají letmé retrospektivy do roku 2002. Tím však specifika celého projektu zdaleka nekončí: autor scénáře – profesor literatury a romanopisec Nic Pizzolatto – se ve svém prvním opusu podobného druhu vědomě odpoutal od televizních konvencí a staví svou poetiku na syntakticky náročných monolozích/dialozích, okultní symbolice, vrstevnatých odkazech k ikonickým titulům komiksové literatury a tzv. weird fiction a komplexní narativní strukturu ještě obohacuje o střídání hledisek obou detektivů i model nespolehlivého vypravěče.

Hutný scenáristický základ, v němž se chytře snoubí vytříbený patos a sarkastický humor, navíc došel ideálního naplnění v režijní vizi talentovaného Caryho Fukunagy, který pro danou látku prokázal cit vpravdě mimořádný (diváckou slastí jsou i kolážovité úvodní titulky). Už jeho sveřepé rozhodnutí točit na filmový materiál bylo z rodu těch šťastných: za využití hnědožlutých filtrů buduje uhrančivou atmosféru uvnitř (v americké ikonografii již zdánlivě vytěžených) louisianských lokací, na nichž jako by ulpívala stejná vina jako na samotném vrahovi – králi ve žlutém. Fukunagova režie je dle potřeby buď zcela efektivní, tlumená anebo naopak vizuálně explozivní. V tomto smyslu patřily k zenitům konce 3. a 4. epizody, které byly ukázkou prvotřídní gradace. Především fantastický šestiminutový tracking shot ve čtvrtém díle svou dynamikou, komplikovaností a proměnami mizanscény nemá v dějinách televizní tvorby obdoby. Je pro něj navíc příznačné to, co šlechtí celý Fukunagův přístup: není to pouhý manýristický samoúčelný spektákl, i ta nejepičtější formální ekvilibristika tu slouží hloubce vyprávění a vývoji zápletky.

03080234.jpeg

Tím, co sérii True Detective definitivně pozvedá do nadpozemských výšin, jsou – i v kontextu vrcholných děl současné kinematografie – mimořádné herecké výkony Woodyho Harrelsona a Matthewa McConaugheyho v rolích charakterově i naturelem značně odlišných detektivů. Zatímco Harrelson tu coby old-schoolový policajt se slabostí pro mladé dívky Marty Hart stínuje precizní studii člověka, který je především mistrem v sebeobelhávání, filozofující cynický misantrop Rust Cohle je v podání McConaugheyho jednou z nejambivalentnějších a nejsugestivnějších figur, jaké byly kdy pro televizní formát napsány. Jeho nihilistický přístup k existenci a přemýšlení o čase jako o „plochém kruhu“, v němž se všechna traumata a chyby dokola nesnesitelně dědí a opakují, je nejen trademarkem celé sezony, ale zároveň nachází svůj odraz i ve struktuře samotného vyprávění.

Osmihodinový korpus True Detective by si pro svůj tematický i stylotvorný záběr zasloužil spíš rozsáhlou esej, a přitom vědomě ohledává téma z nejklasičtějších, nejprvotnějších: souboj (těkavého, pohmožděného, chybujícího) dobra a (mystického, přitom však děsivě reálného, všudypřítomného) zla; zvolna se probouzejícího světla a převládající tmy. Je to svérázná jižanská story netradičně uchopená jako severský thriller, v němž mají své místo četné lidské perverze (zejména incest, sadismus a pedofilie). Fukunaga s Pizzolattem se s úspěchem pokusili natočit seriál, který si uchovává dramatičnost a tajemství, ačkoli v něm čas běží úplně jinak, než jsme u podobných příběhů zvyklí – vsadili na hypnotickou pomalost, v jejímž rámci je (chvílemi prakticky stagnující) zápletka stejně důležitá jako osobní problémy a niterné pocity postav.

03080233.jpeg

Ani True Detective není bez chyb, ale v úhrnu jde spíš o drobnosti – kvalitativně lehce nevyrovnaný scénář v druhé části příběhu, v němž trochu mizí dřívější akcent na detail a objevují se poněkud doslovné či vycpávkové momenty a zbytečná klišé (slabší 6. epizoda), náhle objevená klíčová stopa v posledním díle je čisté deus ex machina apod. Zklamání z jisté nedořečenosti ale není na místě: s mýtem, který během několika dekád metastázoval do celé, strachem rozmáčené krajiny nelze snadno zúčtovat. Finále pak navíc velice důvtipně zametlo s diváckým očekáváním jak milovníků konspiračních teorií a metarovin, tak i pravověrných vyznavačů ponuré estetiky, která byla pro celý seriál tak příznačná. Epilog spadající nečekaně do kategorie existenciálního buddy movie přeci skvěle odpovídá naturelu díla, v němž sousloví „temný případ“ platí jak pro vyšetřování vražd, tak pro samotné vyšetřovatele. Stejně znamenité je i konečné vyprofilování „žlutého krále“ coby navenek neškodného údržbáře světa, který zdánlivě vytváří řád (seká trávníky a natírá budovy) jen proto, aby uvnitř své „Carcosy“ – hrůzostrašné privátní džungle plné trofejí a mystických skulptur – šířil chaos.

03080236.jpeg

Jakkoli jde o výsostný požitek i bez nich, k plnému docenění hloubky první sezony True Detective (pozor: seriál je pojat jako antologie, v níž bude mít každá série jiný příběh i postavy, jiného režiséra a styl) je dobré načíst některé ze zmíněných děl, jež byla scenáristovi Nicu Pizzolattovi inspirací: komiksy Alana Moorea počínaje přes tvorbu Thomase Ligottiho a H. P. Lovecrafta až po klasiku The King in Yellow Roberta W. Chamberse. Jako jeden z dominantních vlivů při tvorbě seriálu pojednávajícího o věčném, marném hledáním smyslu věcí, nicméně Pizzolatto uvádí dílo francouzského spisovatele rumunského původu, teoretika sebevraždy Emila Ciorana. Tomu v jednom z dopisů Samuel Beckett píše: „Ve vašich ruinách jsem nalezl útočiště“. Lépe bych své pocity z výtečného seriálu True Detective asi nepopsal.

Čtěte také

True Detective (USA 2014, 8x58 min)
Režie: Cary Fukunaga, scénář: Nic Pizzolatto
90 %

Spustit audio