Tupé a vodnaté Oko ve zdi
Oko ve zdi vtrhává na letošní kolbiště českých filmů poměrně zostra. Námět Ivy Hercíkové, který byl prý původně odkoupen pro Alfreda Hitchcocka, se nakonec dočkal tuzemské filmové podoby. Chtělo by se říci skromnější, ale jména jako Roden či Prochnow alespoň v tom našem malém brouzdališti budí jakýsi respekt.
To je, žel, to poslední, čím si film Miloše J. Kohouta může uznání vydobýt. Jinak totiž nabízí pouze náměty pro další z mnoha z uštěpačných invektiv na adresu zoufale provinciálního přístupu, který podrazí nohy jakémukoli pokusu o "světovost".
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Ústřední historka o milenecké dvojici uzamčené v opuštěném domě, působí dojmem tuctové povídky z otrhaného Rodokapsu. Sice zda můžeme registrovat snahu utrápené hororové klišé osvěžit psychologizujícím podtextem o nevěře a vášni, ten však utrpení pouze umocňuje. Z Kohoutova snímku na první pohled nedýchá otravná amatérština, každopádně jeho žánrové kompozice záhy začnou působit nápadně uměle. Déšť zkrápí prosluněnou krajinu, dvojice policistů chodí v temném sklepě ve slunečních brýlích a mnoho záběrů se kaboní v ponurém šerosvitu. Vše vyvedené jako podle učebnice - akademicky, bez invence. Nabízené omalovánky nijak nedrásají divákovy nervy, alespoň ne tak, jak by film podobného zaměření drásat měl.
Přesto si však nervová soustava užije svoje. Kdyby Oko ve zdi budilo tolik děsu, jako budí trapnosti a mimovolného smíchu, mohlo by se odkazu Alfreda Hitchcocka hrdě podívat do očí. Dva lidé si v prostoru luxusní koupelny, která se stane jejich kobkou, vyměňují repliky, jejichž forma zavání tu dívčím románem, tu upoceným pokusem o psychologické drama. Karel Roden se při nich úsporně mračí, Catherine Flemming koulí očima a Jürgen Prochnow coby vyšinutý žalářník svými maniakálními kreacemi ukazuje, že jeho hvězda vyhasla na periferii kinematografie. Scénář k zmatenému hemžení přidává zborcenou strukturu vyprávění. Film se rozplývá v nekonečně nudný a zešeřelý hvozd, v němž se v rouše Adamově potuluje několik hulákajících jedinců.
Nelze jim rozumět, není jim ani proč rozumět, protože nesdělují vůbec nic. Oko ve zdi nemůže obstát jako žánrový snímek, protože hrůzy je v něm asi tolik, jako ve vánočních obrázcích Josefa Lady. Nemůže obstát ani jako snímek psychologický, protože mezilidské vztahy reflektuje stejně s citlivostí zuřícího medvěda. Výsledná filmová kaše je natolik řídká a nechutná, že ji pranic nepomůže ani celkem ucházející forma. Cit pro ni koneckonců předvedl Miloš J. Kohout působivěji v kraťasu Sen. V celovečerním debutu pouze s rachotem najel na mělčinu.
Hodnocení: 30%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
