Turínský kůň: Nejsugestivnější vyhasínání světa
Rodinné hnízdo, Outsider, Panelové vztahy, Podzimní almanach, Zatracení, Satanské tango, Werckmeisterovy harmonie, Muž z Londýna, Turínský kůň. Devět celovečerních filmů za dvaatřicet let – někomu by to možná přišlo málo, ale v případě děl maďarského režiséra Bély Tarra standardní počty neplatí. Jeho – podle všeho již uzavřená filmografie – patří do mocného proudu spirituální kinematografie reprezentované autory typu Andreje Tarkovského. I tento ruský klasik (jenž jako by měl Tarrovo příjmení vetknuté do svého) přeci koncipoval své filmy jako svého druhu „sochání z času“.
„Každá minuta z celkových sedmi a půl hodiny ničí a ohromuje zároveň. Každý rok se na ten film ráda podívám, po zbytek života.“ Susan Sontagová o filmu Satanské tango
Béla Tarr, umělec temných vizí, zasvětil své dílo konceptu neodvratného zániku a hluboké životní mizérie – od realistických dramat a dokumentaristických začátků se postupně dopracoval až ke komplexním apokalyptickým titulům, které ho proslavily. Zásadní pozici má v tomto kontextu jeho tzv. „černá trilogie“ tvořená snímky Zatracení (1987), Satanské tango (1994) a Werckmeisterovy harmonie (2000). V těchto uhrančivých filmech už aristokratický vizuální styl zcela přejímá funkci vyprávění; dominují zde extrémně dlouhé záběry pracující s celou škálou černobílého obrazu, virtuózní choreografie pohybů kamery a mistrovsky komponovaná mizanscéna. Film jako mystický artefakt, jenž má zároveň ambici být věrným zachycením každodennosti. Film jako kontinuita složená z prodlev.
Tarrovu filmovou závěť Turínský kůň však charakterizuje totální oproštěnost a důsledná formální askeze. Strohá, uhrančivá krása černobílých obrazů jako by v Tarrově existenciálním testamentu zároveň oživovala poetiku němé éry. Brilantně komponované i nasvícené dlouhé záběry – podbarvené permanentní vichřicí a kremačním soundtrackem Mihálye Víge – dávají svým naturelem vzpomenout na kresby Bohuslava Reynka či tvorbu klasika německé dokumentární fotografie Augusta Sandera.
Dvouapůlhodinový snímek, v němž není více než třicet střihů, představuje esenci životního trmácení: šest dní v životě starého muže, jeho dcery a koně, kterého nedlouho před svým zhroucením v Turíně objal filozof Friedrich Nietzsche, je založeno na repetitivním a přece gradujícím vrstvení všedních událostí. Ty se odvíjejí takřka beze slov – dominuje oblékání, klopýtání s vědry ke studni a loupání brambor jednoruč doprovázené lakonickými mantrami („Jsou hotové“ nebo „Jíst se musí“). Postavy jako by tu musely odedřít každý svůj pohyb.
Minimalistické, v pochmurně obřadním tempu ubíhající drama Turínský kůň je fascinující vizí lidského údělu. O podobně završující, čistě eschatologický film se pokoušeli už mnozí velikáni – v úvodu zmiňovaným Andrejem Tarkovským počínaje a americkým vizionářem Terrencem Malickem konče. Povedlo se to až Bélu Tarrovi, který svým posledním snímkem o pozvolném vyhasínání našeho ubohého tragikomického světa vytvořil jeden z vrcholů kontemplativní kinematografie.
To ale nemění nic na skutečnosti, že nám všem nezbývá než se dál pokorně trmácet a trpělivě nést svůj „kříž každodenní“. Však víte: jíst se musí.
Hodnocení: 100%
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
