„Tvář bez vrásek je prázdná, proč likvidovat všechny vzpomínky?“ říká bývalá manekýna Michaela Křivánková

Sama říká, že modeling nebyla běžná profese, manekýn v socialistickém Československu šedesátých a sedmdesátých let nebylo mnoho. Navíc šlo o okruh známých, častokrát propojených přes tehdejší instituce zaměřené na módní a lidově designovou tvorbu – ÚBOK a ÚLUV. Výhradně profesi manekýny se věnovala pouze šest let, v době mateřské, jinak tuhle práci a svou vášeň kombinovala se standardním zaměstnáním, které bylo právě v ÚLUVu, v obchodním úseku – na pozici nákupčí pro prodejny Krásná jizba. Textilu, tvorbě a kreativitě byla tak nablízku celý život.

„Oni ke mně byli velice laskaví a benevolentní, takže jsem dovolené věnovala na tyhle akce. Navíc tenkrát byly přehlídky hodně i o víkendech. Přehlídek na rozdíl ode dneška bylo hrozně moc. Předváděla jsem pro salony a pak třeba také pro obchodní domy,“ vzpomíná paní Michaela, která s profesí manekýny začala v roce 1960.

Michaela Křivánková|foto: Archiv Michaely Křivánková

Michaela mimo jiné prezentovala modely tehdejší pracovnice ÚLUVu, dnes vedoucí ateliéru na UMPRUM Liběny Rochové: „Tenkrát to byla batika na takovém průsvitném materiálu. To byla taková bomba a mělo to velký úspěch!“
Tehdejší manekýny byly většinou zaměstnankyně ÚBOKu, jednalo se o stabilizovaný tým osmi až deseti děvčat, která si navíc dohazovala zakázky, protože všechny manekýny měly podobnou konfekční velikost – standardních 38 nebo 40. Celková atmosféra prý byla přátelská a profesionální, také vzhledem k tomu, že pro manekýnky se jednalo nejen o přivýdělek a příjemnou práci v kamarádském kolektivu, ale také o možnost přijít k hezké konfekci. Dnes je nepředstavitelné, že v obchodním domě se například na módní světřík čekaly fronty nebo se nedal sehnat bez úplatku. Manekýnky tak měly šanci si navíc oblečení po přehlídce nakoupit, což patřilo k tehdy nezanedbatelným benefitům. Honoráře za módní přehlídky se pohybovaly v řádu desítek korun, i za stovku byla děvčata šťastná (vše je samozřejmě nutno brát také v kontextu dobových platů). Navíc se také stávalo, že modelky byly placené v naturáliích: ať už se jednalo o nějaké to kilo brambor, kus uzeného, nebo bažanta.

I dnes, ve svých dvaasedmdesáti je paní Michaela aktivní, hraje v reklamních spotech, věnuje se drobným rolím a komparsu a fotí. Miluje aktivní kulturní život, ráda chodí na koncerty, vernisáže a přehlídky a říká, že věk je jenom číslo v občanském průkaze. „Celý život jsem byla mezi mládím, a i když jsem tam měla kolem sebe lidi, kteří by mohli být moji vnuci a vnučky, kteří mi říkali ‚mámo‘, bylo to hrozně milé. Já jsem svůj věk nikdy nevnímala, myslím si, že člověk je starý podle toho, jak se cítí v duši, a když navíc vyvíjíte plno aktivit, tak se cítíte pořád stejně,“ dodává Michaela, která zastává názor, že není třeba se oblékat usedle ani v pozdějším věku, ba naopak. Důležité je podle ní mít se rád, nerezignovat, ale samozřejmě nepřehánět to s honbou za nereálnou představou mládí, diktovanou například kultem plastických operací: „Já už mám třeba také těch vrásek víc než někdo jiný v mém věku, ale mně to nevadí, protože je to o mimice, jsou to vrásky ze smíchu. To všechno se tam podepíše a váš protějšek si pak přečte, jaký jste asi měla život. Takže proč likvidovat všechny vzpomínky?“

Poslechněte si celý rozhovor.