Ty Segall vám sroluje Fuzzekle

Ty Segall je něco jako Jack White pro generaci rockerů mladší o patnáct let. Podobně jako White neúnavně vydává desku za deskou, zvesela si zakládá nové kapely, vyžívá se v kytarovém retru a prakticky všechno, na co sáhne, se mu povede. Ve své aktuální partě Fuzz se navíc Segall podobně jako White v The Dead Weather proměnil ve zpívajícího bubeníka. A vůbec ne špatného.

Fuzz je pro tohle power trio název víc než příznačný. Kromě neformálního označení pro policistu se totiž tímhle termínem obvykle rozumí doslova rozdrbaný, naježený zvuk zkreslených kytar. A ten tady hraje prim. Fuzz se v žádném případě nesnaží o urputnou originalitu, spíš přiznaně a s gustem oživují postupy svých oblíbených hrdinů rockové minulosti. Proto-punkový drive kapel jako The Stooges nebo MC5, hendrixovský psychedelický nápřah. Podáváno hodně, hodně zatepla s řádně zauzenou stonerovou zálivkou a špetkou garážového blues.

Fuzz – Fuzz |foto: In the Red Records

I když vám Fuzz každou chvíli připomenou něco, co už jste někde slyšeli, jejich riffy jsou vždycky chytré a zábavné a melodie stoprocentně nakažlivé. Nejlíp fungují tam, kde se muzikanti přimějí na chvíli zvolnit a ztišit, aby mohli vzápětí znova vybuchnout.

Všechen dokonalý retro zvuk, všechny ty vintage zesilovače a reproduktory by ovšem byly na nic, kdyby tu chyběla nepostradatelná ingredience mladické oprsklosti. Naštěstí živelná radost z hlasitého hraní a prostředníčky na všechny strany z desky sympaticky crčí a trčí od první do poslední, sedmatřicáté minuty. A uznejte – která současná kapela dokáže na desku vecpat bubenické sólo a nevypadat přitom jako idioti?

Hodnocení: 75 %

Fuzz – Fuzz (In The Red, 2013)