Tyjátr – Divadlo za časů prohibice
Plzeňský festival Divadlo, který je největším a zároveň nejstarším mezinárodním divadelním festivalem na území České republiky, uvedl svůj jubilejní dvacátý ročník. Kulaté festivalové narozeniny dodaly letošnímu konání festivalu určitou, leč skrytou významnost.
Nicméně žádné novoty ani změny nenastaly. Pořadatelé si stále drží svůj dramaturgický standard, ve kterém se řídí požadavky na to dobré, neřku-li nejlepší, co se v divadelním světě za poslední rok urodilo. Dvacet let existence festivalu hodnotil i jeho ředitel Jan Burian.
Jan Burian
To dvacáté výročí má symbolický význam a vede mě k úvahám. Dvacet let je v podstatě jedna generace. Jedna generace tento festival, který je prvním mezinárodním festivalem takových rozměrů po převratu politických poměrů, vlastně vybudovala. Spousta lidí se také ve vedení festivalu vyměnila, festival získal nějakou tvář a strukturu, kterou jsme hledali posledních zhruba osm let. V té podobě, jaké ho znáte teď, funguje zhruba těch osm–deset let. Pro budoucí fungování festivalu bychom si přáli, aby ten postoupil aspoň o tři schody výš. My sem sice vozíme ty nejzajímavější zahraniční inscenace a zahraničním novinářům umíme představit to nejzajímavější z Čech, vybudovali jsme si i rozsáhlou síť kontaktů. Ale neumíme to, co třeba vídeňský nebo berlínský festival – ty technicky náročné, rozsáhlé a z hlediska produkce i drahé inscenace.
Česká divadelní produkce měla reprezentativní zastoupení. Pro divadelně zběhlé diváky se ale jednalo více o rekapitulaci toho, co již během roku mohli zhlédnout na domácích scénách nebo jiných festivalech. Proto je vždy v Plzni více lákavý zahraniční program než ten český.
Zahraniční lahůdkou bylo ruské divadlo Sedmé studio, které za podpory moskevského MCHT vytvořilo inscenaci Parchanti ruských autorů Kirilla Sebrennikova a Zachara Prilepina. Parchanti zosobňují generaci mladých Rusů narozených v 80. letech 20. století. Tato generace dnes volá po svobodě a po něčem, co by jim alespoň trochu mohlo připomínat jejich vlast.
Silnou inscenací, ale z jiného tematického soudku, byla i Sunken Red, monodrama režiséra Guye Cassierse. Inscenace se pokouší o hlubokou psychologickou sondu do vědomí člověka, který se vyrovnává se smrtí matky a sžíravou realitou, na niž se záměrně ve svém životě soustřeďuje. Ve finále ale spíše než jímavě působí pseudointelektuální představení monotónně.
O to dynamičtější se jevilo představení Dejvického divadla inscenace Ucpanej systém. Režisér Michal Vajdička společně s herci Dejvického divadla vytvořili svižnou a vtipnou inscenaci s násilným a modernisticky chladně depresivním existenciálním přesahem. Britský, velmi černý humor Welshovy předlohy perfektně sedí v ústech dejvických herců a v uších diváků dobře rezonují i politické a sociální narážky.
O něco méně vulgarismů a více melancholie zaznělo v představení inscenace Tichý Tarzan divadla Husa na provázku. V industriálním prostředí starého pivovaru Světovar představili herci v režii Anny Petrželkové adaptaci životního příběhu kyjovského podivína Miroslava Tichého, dnes světově uznávaného uměleckého fotografa.
Obsazením hlavní mužské role Miroslava Tichého herečkou Ivanou Hloužkovou posouvá režisérka charakter Tichého dál od vžité představy úchyla a voyeura do mnohem vrstevnatější charakterové kresby člověka s pocity a názory. Hloužková uchvacuje svou přesvědčivostí v kresbě Tichého jakožto alkoholem podlomeného starce.
Festival Divadlo, letos okořeněný o pozdvižení okolo prohibice, opět uvedl v rámci svých finančních i prostorových možností výborná i průměrná divadelní představení. Nepřekvapuje, ale svou tradiční úroveň si drží.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
