Tyjátr: Pravdy se nedovoláš. Pařízek v Hannoveru rovná křivdy státní bezpečnosti

Režisér Dušan David Pařízek v hannoverském Shauspielhausu nejdříve uvedl inscenaci Schillerovy historické hry Marie Stuartovna. Soustředil se na výklad dějin a osobní motivace královen, králů, milenců a milenek potlačil na minimum. V dalším titulu, který v Hannoveru nazkoušel, u politického výkladu dějin zůstal, ale přesunul se o několik století dál. Pro studii současnosti si vybral román německého spisovatele bulharského původu Ilji Trojanowa Moc a vzdor. Autor v něm popisuje střet stíhaného opozičního intelektuála Konstantina a zástupce bývalého režimu Metoděje, který po převratu vstoupí do vrcholové politiky a těší se velké podpoře i popularitě. Trajonow staví zoufalou snahu dovolat se práva a označovat viníky nesmyslného mučení proti obratnému způsobu, jak dřívější prohřešky maskovat, vyhýbat se zodpovědnosti a dál koncentrovat moc. Pařízek vzal jev známý v zemích i mimo Bulharsko. Podobný chaos vládne všude, kde se lámaly režimy, a platí to pro bývalou Německou demokratickou republiku, stejně jako Československo.

Autor románu ani režisér se ale nezatěžují často fetišizovaným dobovým retrem, přechází rovnou do doby porevoluční. Sice zůstávají kritičtí k totalitním mocenským nástrojům, ale více je zajímají nové, zdánlivě očištěné systémy, zčásti nebo plně ovládané starými elitami. Analyzují pokusy politiků korumpovat obyvatele stálými přísliby blahobytu, aby rezignovali na nedávnou historii a nejlépe na ni úplně zapomněli. Zkoumají, jak autoritář hromadící moc a vliv reaguje na konfrontaci s vlastní minulostí, co mu při tom našeptává svědomí a zda dokáže dobře spát. Zapšklého disidenta naopak usvědčují z neschopnosti připustit, že se doba změnila, byť jsou jeho trýznitelé stále u moci. 

Schauspiel Hannover, Ilja Trojanow: Moc a vzdor, režie Dušan David Pařízek|foto: Pražský divadelní festival německého jazyka

Inscenace Moc a vzdor nese tradiční znaky Pařízkovy režie. Herci na instalovaná plátna promítají z meotarů fotografie nebo texty s přepisy dobových materiálů, případně části samotné dramatizace. Dominantou scény je kostka z překližek, která se u Pařízka objevila například ve Spílání publiku, Zahradní slavnosti v Národním divadle i dalších. Scénograficky je tedy zaměnitelná s jeho dalšími inscenacemi. Jeho herci hrají jako vždy špičkově. Kromě herců ze souboru, s nimiž pracoval už na Marii Stuartovně, si do Hannoveru přivádí představitele znepřáteleného dua Konstantina a Metoděje. Připomeňme, že Schauspielhaus Hannover je v německých souvislostech vnímaný jako oblastní divadlo. V českých podmínkách je takový nadstandard úplnou utopií.

Čeští divadelníci se podobné reflexi vývoje po roce 1989 vyhýbají a pojmenování současnosti v souvislosti s předlistopadovými událostmi tak v českém prostředí chybí. Je komické, že podobná témata otevírají na českém jevišti hostující inscenace z Německa jako Moc a vzdor nebo Slovenska, kde Jiří Havelka nazkoušel Elity s podobnou tematikou.