Tyjátr: HaDivadlo se vrhlo do Macochy, intimní propasti osamění

11. září 2017
HaDivadlo, inscenace Macocha

Brněnské HaDivadlo se s pražským Studiem Hrdinů propojilo při inscenaci Bernhardovy Síly zvyku v režii Michala Pěchoučka a Jana Horáka. Dalším společným projektem obou divadel je dramatizace románu Petry Hůlové Macocha, kterou Kamila Polívková uvedla v červnu v Brně a nyní premiérovala v Praze. Pětihlavý ženský chór s otevřeností, nadhledem i citem vypráví příběh spisovatelky, která vzdá boj se stereotypním vnímáním role ženy ve společnosti.

Petra Hůlová v románu Macocha líčí svět úspěšné prozaičky, která postupně ztrácí pevné body, až se nemá v životě čeho chytit a všechno se jí rozpadá – rodina, přátelství, vztah k práci i schopnost odbourávat alkohol. Režisérka Kamila Polívková rozdělila monolog mezi pět hereček různých generací, kterými jsou Lucie Andělová, Marie Ludvíková, Táňa Malíková, Simona Peková a Kamila Valůšková. Každá z nich představuje jednu z rolí, do kterých hrdinku zaškatulkovala společnost a vyvíjí na ni tlak, aby je naplňovala co nejlépe. Klade na ni nároky a zároveň kritizuje jako úspěšnou autorku romantických knih, manželku, matku i člověka, který propadl alkoholismu.

Polívková text dramatizovala společně s Petrou Hůlovou a kromě intimní zpovědi ženy, které je neustále z různých stran předestíráno, jak by měla žít a pracovat, autorky ironicky komentují kulturní elitářství a sociální bubliny tvůrčích ghett odtržených od reality. V jízlivých poznámkách přesto nejvíc přetrvávají pocity osamělého člověka, kterého společnost nesmyslnými nároky vyhání do vnitřní emigrace. Herečky jednotlivá traumata otevírají bez posloupnosti, zkrátka tak, jak postavu chaoticky napadá se jimi zaobírat. Pro Polívkovou je tradičně text dominantní a v úsporné koncepci mu dává nejvíce prostoru. Spoléhá se na schopnost hereček vyprávět dlouhé pasáže bez důraznější akce, aniž by přicházely o špetku pozornosti publika. Proti tomu staví tiché sólo etudy, třeba když se Kamila Valůšková snaží v silné opilosti zapálit cigaretu, pustit MP3 přehrávač a svléknout šaty. Nedokáže uchopit ani zapalovač, poté zjistí, že má u sebe pouze sluchátka, a s šaty bojuje několik minut, než si nechá pomoct. Z celého tragikomického výjevu čpí zmar, zoufalství, odevzdané uvědomění, že se takhle nedá žít dál.

Vedle koncentrovaného kvintetu hereček Polívková zapojuje do inscenace i jednu atrakci – ze stropu zavěšenou kameru, která dokáže snímat detail hlavy nebo celek scény po vytažení na kladce. Herečky si lehají do záběru a hovoří do objektivu jako k třetímu oku, k Bohu, k němuž se hrdinka v rozpravě upíná ve značné části inscenace. Postavě zbývají pouze podobné duchovní rozpravy, protože vyčerpala životní perspektivy a nepochopená okolím zůstala sama, uprostřed světa, jemuž přestala rozumět. Macocha je strhující psychologickou studií, která začíná s nadhledem, obrannou maskou před skutečností, aby nakonec skončila naprostým šílenstvím. Zachycuje volání o pomoc člověka, který přepadl přes zábradlí a při pádu propastí se nemá čeho zachytit. Inscenace Kamily Polívkové je také kritickým políčkem bezohlednosti, s jakou společnost užene člověka a dovolí, aby podlehl depresi a vlastním démonům. Spolu s Náměsíčníky Ivana Buraje se jedná o druhou inscenaci HaDivadla, která ve vysoce stylizované formě věcně komentuje současnost a její problémy, což z nich činí vrcholy minulé sezóny.   

Další články autora