Tyjátr: Lobotomie štěstím

V případě Be Pozzy nelze úplně hovořit o inscenaci, protože ji tvůrci situují spíše jako interaktivní seminář pro opuštěné a smutné duše. Diváky rozčlení do čtyř skupin a celou dobu na ně v rámci dramaterapeuticky členěného vystoupení pouští pozitivní energii. Je tak vřelá, že se i po deseti minutách úpěnlivých snah odolávat lávě lásky přesto ocitnete po krk ve spalujícím štěstí. Každý z aktérů se v převážné většině Be Pozzy chová jako fanatický spasitel, pro kterého všechny „problémky a trápeníčka“ zpodobňují ďábla k vymítání.

Projekt plný schválností, ve kterém chybělo pouze měřidlo trpělivosti, je především založený na závalu intelektuálních kameňáků. Tvůrci je čerpají ze znalosti divadelních postupů a klišé. „Jediné, co jsme měli připravené předem, byly texty písní. Vymýšleli jsme to průběžně a Soňa pak ‚průběžně‘ psala hudbu,“ říká režisér Vladimír Mikulka.

Z inscenace Be Pozzy |foto: Jan Jaroš

Jednotlivá bombardování absurdnostmi komentuje jeden z aktérů Jakub Škorpil: „To je inscenace, která je schopná měnit osobnosti.“ Vladimír Mikulka na něj navazuje: „Je opravdu zvláštní jev, že i když se dělá pozitivita v nejodpornějším možném módu, tak to zabírá i na nás. Když člověk hodinu bez přestání vyřvává, že je pozitivní, a zpívá radostné melodie, tak jako u Mejercholda dostane dobrou náladu. Jde to obráceně – ne zevnitř ven, ale zvenku dovnitř.“

Tvůrci také pracují s různou mírou snesitelnosti provokace. O vztahu k jejich vtípkům Mikulka dodává: „My máme dvě inscenace a jednu jsme udělali, že bude těšit nás. Nedělali jsme si těžkou hlavu s tím, co si diváci budou myslet. Někteří samozřejmě chtěli, abychom táhli, co nejdál to půjde, jiní zase byli nadšení ze scén, kde pánové žerou igelitový pytlík a provádí jiné ohyzdné věci. Pak jsme udělali tohle a máme pocit, že se vlichotíme.“

O zkoušení v nesnesitelně optimistické náladě mluví také zpěvačka Zuzana Vilímová: „My jsme jako hudební sekce zkoušely hodinu předem, než se sešla činoherní. Pánové vždycky těžce nesli, že jsme přicházely z hudebních zkoušek vesele naladěny. Volaly jsme třeba: ‚Ahoj Kubo!‘, a pak to chytli od nás.“

Be Pozzy je na první ohledání série vykalkulovaných intelektuálních vtípků, které ale v celku působí jako nálety houfů nepříjemného, bodavého hmyzu. Divadelníci z uskupení Antonín Puchmajer zkouší trpělivost publika, které nemusí být nutně z řad přátel nebo věrných diváků. Svým blahodárným posláním totiž vytočí každého.