Tyjátr: Oratoria podle skupiny Kartel, část 1. Konec Klementajn

2. březen 2015
Tyjátr
03327514.jpeg

Skupina Kartel sdružuje několik svébytných tvůrčích jednotek. Migrují mezi nimi herci, ale také fluidum ojedinělosti a jakési bizarní originality. Členové vytváří hraniční, žánrově i formálně nezařaditelné divadelní tvary, svými inscenacemi kódují komplikované intelektuální šifry. Přesto se v nich objevuje řada inspirativních momentů. Shodou okolností se objevila na repertoáru Kartelu dvě oratoria.

První z nich, inscenace Konec Klementajn, kterou pro Kartel s uskupením Kolonie připravila Lucie Ferenzová, je v podstatě techno mše jakési elektro církve. „My tomu říkáme oratorium. Od rituálu k technoparty,“ říká herečka Jindřiška Křivánková, která se spolu s Janou Kozubkovou a hudebníkem Ondřejem Sýkorou stávají věrozvěsty apokalypsy. Konec Klementajn je podobenství o světě, kde vládne zmatek, nepřehlednost a hlavně přestala existovat kauzální pravidla. Tým si rozhodně neklade za cíl něco zpřehledňovat nebo přiřazovat významům smysl. Ukazují chaos v jeho síle a podvratně se mu smějí.

03327512.jpeg

„Vždycky si vytyčíme nějaké téma, na které sbíráme materiál a zabýváme se jím. Tady to bylo téma manipulace. Je to třetí část inscenací, které takhle spolu vytváříme. Dalo by se říct, že od nějakého příběhu a inscenace ryze fyzického divadla jsme se dostali k motivům, co se nás drží a procházely i těmi minulými inscenacemi. Vždycky to krystalizuje a to, na co přijdeme v těch minulých sběrech materiálu, použijeme v dalších projektech,“ říká o projektu režisérka Lucie Ferenzová.

V inscenaci Konec Klementajn však není podstatné, jak soubor zobrazuje konkrétní témata. Důležitější je to, co vzniká na jevišti – „tady a teď“. „Improvizace je podklad pro naše inscenace. Je to třeba 50 % z celku. Nás to udržuje živé a přítomné. Člověk musí být bdělý jinak, než když říká nějakou repliku, kterou má naučenou nazpaměť. Nás to vzrušuje i stresuje zároveň. Nemusí někdy úplně dobře dopadnout, to se stává a je to úplně přirozená věc. Ten risk nás zkrátka baví,“ vysvětlují Ferenzová a Křivánková.

Součástí inscenace je mimo jiné několik autorských protestsongů s nádherně ulítlými texty. „Tady ty songy konkrétně vznikly v létě u nás na chalupě, když jsme tam měli soustředění. Texty jsme si psali sami, občas jsme citovali z věcí, co jsme si četli. Nakonec jsme si sestavili bicí soupravu z hrnců – součástek, co jsme našli na šroťáku,“ říká Křivánková o nástroji, který navíc zapadá do prostoru pražské Akropole jako takové, protože připomíná některé objekty výtvarníka Františka Skály, autora výzdoby klubu.

03327513.jpeg

Ačkoliv každý z obrazů vnáší nové významové kontexty a celek se místy tříští, jedná se i přesto o dekadentní jízdu. Konec Klementajn je šílená mozaika ironických segmentů, kde úplně nezáleží, jak jednotlivosti fungují v rámci celku. Stupňující podivnost motivů znejišťuje nejednoznačností formy a tím deformuje i vnímání skutečnosti.

Spustit audio
autor: Martin Macho Macháček