U legendárních Public Enemy se z naštvanosti stala rutina
Díky vyhrocené rasové situaci v současné Americe se hip hop vrací k politické angažovanosti i radikalitě – jen si poslechněte letošní desky Kendricka Lamara a Vince Staplese. Celou řadu z ožehavých témat, která se aktuálně vrací do rapového diskurzu, už dávno zpracovala nepochybně nejslavnější politická hiphopová skupina Public Enemy. Jejich třinácté studiové album Man Plans God Laughs tak přichází v pravou chvíli, aby připomnělo, kdo kdysi popsal hip hop jako „CNN černé Ameriky“. Ostří své společenské kritiky mají Chuck D, Flavor Flav nebo Professor Griff nabroušené pořád dobře jako před léty, hudebně jim ale trochu ujíždí vlak.
Public Enemy vydali první desku v roce 1987, tedy v roce, v němž se narodil Kendrick Lamar a Drake oslavil první narozeniny. O jejich generačních souputnících N.W.A. vzniká oslavný životopisný film, Public Enemy jsou ale pořád ve hře, točí desky a nejnovější Man Plans God Laughs rozhodně nestojí na nostalgii po zlatých časech. Padesátníci rozhodně nechtějí dát svoji kůži zadarmo, ale první nevýhodou je hned produkce tracků. Za ní stojí Gary „G-Wiz“ Rinaldo, který spolupracuje s Public Enemy už od roku 1990. Při vší úctě k jeho kvalitám nikdy úplně nedokázal nahradit producenty The Bomb Squad a místo jejich samplových koláží ordinoval několika deskám kapely uvolněnější funk. Ten je ke slyšení i na novince – beaty nezní vyloženě zastarale nebo obstarožně, ale tak nějak podle šablony.
U prvních čtyř tracků ještě nejsou stížnosti na místě – Me to We nebo titulní Man Plans God Laughs jsou našláplé kusy plné energie a všechno vrcholí s Give Peace a Damn. Kdyby mi někdo řekl, že je to zapomenutý hit z devadesátek, budu mu věřit. Tady je hodně cítit, že Public Enemy a G-Wiz by rádi zopakovali úspěch tracku Harder Than You Think, který se zdánlivě odnikud vyšplhal v roce 2012 na čtvrté místo britského singlového žebříčku. Pět let starý track tehdy zviditelnila televizní stanice Channel 4 jako znělku přenosů z londýnské paralympiády a kapela přišla ke svému prvnímu velkému hitu od roku 1998.
Po silném začátku ale přijde výrazný pád do průměru. Those Who Know Know Who chce být moderní, ale jen kopíruje pharrellovský minimalismus z minulé dekády a Honky Talk Rules samplující The Rolling Stones je vetchý blues-rapový crossover, který volá po tlačítku skip. A pak už deska jen tak doklopýtá k cíli, což není příliš dobrá vizitka pro nahrávku trvající pouhých 27 minut. K podivu je i fakt, že Flavor Flav se z regulérního druhého rappera – nahrávače stal jen příležitostným hostem, který se zjevuje jen v několika málo skladbách.
Public Enemy v rozhovorech popisují svoji novinku jako „nejintenzivnější desku své kariéry“, a Chuck D dokonce přiznává silnou inspiraci současným noise-rapem, ať už je to Westův Yeezus, nebo Run The Jewels. Těžko si ale nevšimnout, že naštvanost Public Enemy je na albu trochu vykalkulovaná, profesorská a stala se z ní trochu rutina. Legendární hiphopová parta si na Man Plans God Laughs ostudu neutrhla, jejich šňůra nepříliš výrazných desek v novém tisíciletí ale pokračuje.
Hodnocení: 65 %
Public Enemy – Man Plans God Laughs (Spitdigital, 2015)
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
