Ultima Vez v Praze, část 1. Tyjátr v žáru vikingské lásky

16. únor 2016
03567331.png

Belgická taneční špička Ultima Vez se vrátila do pražského Divadla Archa, tentokrát s nejnovější inscenací Speak low if you speak love... Se svou družinou tanečníků a hudebníků dorazil také impresário skupiny, choreograf Wim Vandekeybus.

Název zatím poslední inscenace belgického tanečního tělesa Ultima Vez Speak low if you speak love... je citací repliky Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic. Spíš než zápletka dramatu ale belgického choreografa a filmového režiséra Wima Vandekeybuse zajímá motiv lásky, který v konečném důsledku z klasikovy komedie vůbec nevychází. Inscenace Speak low if you speak love... je totiž pohybovou smrští, zápisem jakési sexuální štvanice a pohledem do kultur, kde se jakýkoliv důraz na citovost programově tabuizuje.

Inscenátoři odkazují především na vikingské tradice, jejichž částečné citování i parodie se staly základem několika bravurně pointovaných scén. Příkladem za všechny je divoká vikingská jízda, při které performer haleká zřejmě válečné pokřiky a je svými kolegy tažený po podlaze na kusu látky. Na „přídi“ improvizované lodi se rozpíná tanečnice jako dřevěná mořská panna a válečníkovi způsobuje všemožné naschvály a komplikuje mu tím plavbu.

03567332.png

Ačkoliv vztahy tanečníků a tanečnic v inscenaci režisér buduje spíš tragicky a celková nálada má melancholický, až depresivní podtón, neupírá Vandekeybus sobě ani souboru určitou hravost. „Inscenace určitě není depresivní, je také vtipná. Možná to tak působí, ale můj úmysl byl jiný. Hlavy jsem performerům do masek skrýval kvůli tajemství, aby se neobjevily hned. Mám dokonce pocit, že Speak low if you speak love... je lehčí než moje ostatní projekty. Je tam spousta tance a řekněme, že je to víc o vášni než o lásce,“ říká choreograf.

Čtěte také

Inscenace je také oproti jeho jiným projektům okázale barevnější, což se projevuje například ve scéně, kde soubor stepuje ve světle červených šatech. „Vychází to z kubánských školních uniforem, dívky tam nosí takové červené nebo spíš narůžovělé sukně. Podobné šaty nosí také matka mého dítěte – možná to má osobní přesah. Při promýšlení scénografie jsem zároveň věděl, že chci co nejjemnější dekorace, a proto jsme použili hedvábí v oranžové, růžové a červené barvě. Ta je spojená právě s láskou, ale čistě červenou nepoužívám. Navíc žijeme v divné době, protože když jsem jel do Lyonu vlakem, všichni v něm byli oblečení v černé. Mám pocit, že mladí lidé se nechtějí moc odlišovat. Předtím si právě každý řekl: Pojďme být odlišní, buďme hippies, punkáči nebo se odlišme střihem vlasů a vousů. Asi je to něco v hlavě. Mám totiž pocit, že všichni chtějí být mainstreamoví,“ dodává režisér.

Do projektu kromě barev zapojil choreograf i velký počet hudebníků-solitérů napříč styly. Výsledný hudební mix, který supervizoval skladatel Mauro Pawlowski, je odrazem paradoxů nejen tematických, ale bohužel také inscenačních. Inscenace je bezesporu mimořádně silná v detailech, propracovaných etudách a hlavně v koncentrovaných výkonech tanečníků na hranici vyčerpání (banální příklad tvoří situace, ve které si tanečnice křehké tělesné konstituce po hodině a půl intenzivního fyzického jednání s naprostou lehkostí přehodí přes ramena daleko urostlejšího spolutanečníka). Problematická začíná být ve chvílích, kdy má asi deset závěrů a každá, byť fantasticky pohybově interpretovaná pasáž nastavováním ubližuje celku. Na druhou stranu pro tvorbu Ultima Vez je typické, že chce znejišťovat nejen obsahem, ale také formou.

Další články autora