V Česku se nedaří recyklovat PET lahve a plechovky, změnit to má zálohování

Hrošice, jejíž jméno jde přeložit jako „skákající prase“ se stala senzací nejen v Thajsku poté, co se na internetu objevila vtipná videa, na nichž se například potácí kolem svého výběhu nebo okusuje boty ošetřovatele. Informuje o tom The Guardian.

Slavnou se stala díky účtu na TikToku, který sleduje asi 2,5 milionu lidí. Statisíce lidí sledují také účty dokumentující její každodenní život na Facebooku a Instagramu. Časopis Time ji dokonce označil za „ikonu“ a „legendu“.

Fanoušci pro ni pečou dorty, tvoří umělecká díla a také se na ni chodí koukat přímo do zoo. To ale přináší i své negativa. Objevila se totiž videa, na kterých se návštěvníci snaží malou hrošici probudit ze spánku. Aby ji viděli v akci, hází na ni mušle a stříkají vodu. Ředitel zoologické zahrady Narongwit Chodchoi podle BBC uvedl, že zahrada nainstalovala kolem výběhů průmyslové kamery a pohrozila právními kroky proti těm, kteří hroší mládě týrají.

Hrošíci liberijští pocházejí ze západní Afriky a Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) je klasifikuje jako „ohrožené“. Podle studie z roku 1993 zbývá ve volné přírodě 2 000 až 2 5 000 hrochů pygmejů. Pocházejí ze západní Afriky, kde žijí v bažinách a v blízkosti řek, ale jsou ohroženi úbytkem životního prostředí v důsledku lidské činnosti, jako je těžba dřeva, těžba nerostů a také lov.

Všechno to začíná u samotného čísla 13, které je také většinou národů považováno za nešťastné. I o jeho původu se pořád diskutuje. Vědec Charles Panati se například domnívá, že 13 jako nešťastné číslo k nám přišla ze severské mytologie. Podle jednoho z příběhů Bůh neplechy Loki překazil hostinu ve Valhalle a stal se třináctým hostem. Slepý bůh Hodr, oklamaný Lokim, potom zastřelil šípem svého bratra Baldera, boha světla, radosti a dobra. Panati vysvětluje, že ze Skandinávie se tato pověra rozšířila na jih Evropy a na počátku křesťanské éry se pevně usadila ve Středomoří.

Číslo 13 jako nešťastné figurovalo i u další hostiny – v příběhu o Poslední večeři. Konala se na Zelený čtvrtek a zúčastnil se jí Ježíš Kristus a jeho učedníci. Třináctým hostem byl Jidáš Iškariotský, učedník, který Ježíše zradil. To vedlo k ukřižování Ježíše, ke kterému došlo na Velký pátek.

Ale není to jediný nešťastný pátek, který se v Bibli objevil. Pátek je dnem, kdy Adam a Eva snědli zakázané ovoce ze stromu poznání. A také je dnem, kdy Kain zavraždil svého bratra Ábela, kdy byl zbořen Šalamounův chrám a kdy Noemova archa vyplula na moře při velké potopě.

Oba symboly neštěstí se podle Steva Rouda začaly kombinovat až v 19. století. Píše o tom v knize The Penguin Guide to the Superstitions od Britain and Ireland. Podle něj je spojení pátku a čísla třináct viktoriánský vynález.

Zajímavé ale je, že v pohanských dobách byl pátek 13. i samotné číslo 13 považováno za symbol štěstí. Věřilo se například, že pátek má jedinečnou spojitost s božským ženským pohlavím. 13 se často objevovala i v pohanském umění a odkazovala na menstruační cykly. V pohanských dobách totiž byla ceněna plodnost a v uměleckých dílech se často objevovaly souvislosti s menstruací, plodností a fázemi Měsíce.

Jakmile však křesťanství ve středověku získalo na síle, pohanství se dostalo do rozporu s novou patriarchální vírou. Nejenže jeho představitelé měli námitky proti uctívání více bohů a bohyň, ale oslava pátku, čísla 13 a bohyň, které vzývaly lásku, sex, plodnost, magii a rozkoš, byly považovány za nesvaté.

Teď nové světlo na číslo 13 přináší třeba Taylor Swift, která ho považuje za své šťastné a na začátku své kariéry si ho často psala na ruku před koncerty.

Měsíční počet potratů na Floridě se snížil o více než 30 % poté, co byl v květnu zaveden zákaz zákroků po šestém týdnu těhotenství, píše server CNN. V květnu a červnu bylo ve státě každý měsíc provedeno v průměru asi 5 400 potratů. V prvních třech měsících roku se přitom měsíčně provedlo okolo 8 000 potratů. V celostátním měřítku pak klesl průměrný měsíční počet potratů v tomto období o 7 %, což je rozdíl přibližně 7 000 potratů měsíčně. Pokles na Floridě se na tomto poklesu podílel více než jednou třetinou. Nové údaje potvrdila zpráva Guttmacherova institutu, výzkumné a politické organizace zaměřené na sexuální a reprodukční zdraví, která podporuje právo na potrat.

Že se přísnější omezení na Floridě projeví v celém státě i širším regionu, se očekávalo. Předtím, než v květnu vstoupila v platnost přísnější politika, se na Floridě uskutečnil více než každý desátý potrat v zemi. „Absolvování potratu na Floridě se stalo mnohem obtížnějším, což má dalekosáhlé důsledky pro obyvatelky, které nyní musí překračovat hranice více států, aby mohly podstoupit potrat na klinice po šestém týdnu těhotenství,“ říká Isaac Maddow-Zimet, datový vědec společnosti Guttmacher a vedoucí projektu Monthly Abortion Provision Study.

Vzhledem k tomu, že v bezprostředním sousedství Floridy platí buď úplný (Alabama), nebo šestitýdenní (Georgia) zákaz potratů, nejbližší klinika, která nabízí potraty po šestém týdnu těhotenství, se nachází v Severní Karolíně, jež je vzdálená 950 km. „Má to dopad i na obyvatele okolních států s úplným nebo časným zákazem těhotenství, kteří dříve mohli cestovat na Floridu za potratovou péčí,“ vysvětluje Maddow-Zimet.

Navzdory nedávnému poklesu podle odhadů Guttmacheru bylo v USA v první polovině roku 2024 provedeno více potratů než v první polovině roku 2023 (v loňském roce dosáhl počet potratů nejvyšší hodnoty za více než deset let). Podle Maddow-Zimeta se tak situace v oblasti potratů na území Spojených států nadále rychle mění a není jasné, jak se bude vyvíjet do konce roku. Server CNN například ve svém článku dále uvedl, že vzhledem k absenci federální ochrany vyplývající z rozsudku Roe vs. Wade se stále více žen rozhoduje odstranit jakoukoli možnost otěhotnět, a to podvázáním nebo úplným odstraněním vejcovodů. Rozsudek Roe vs. Wade je  rozhodnutí Nejvyššího soudu USA, na jehož základě Ústava Spojených států obecně chrání právo na potrat.

Nostalgie a zranitelnost po „spratkovském létě“ zůstaly, přidaly se k nim ale aspekty obyčejného britského všedního dne – zchátralé hospody, osamělé dopravní kužely uprostřed cesty nebo staré, monotónní britské předměstí. Na TikToku se Britishcore stal jedním z nejžádanějších trendů současnosti.

Nejde přitom o nový termín. Jak napsal web Guardian, Britishcore se poprvé objevil jako kulturní pojem na přelomu desetiletí, aby popsal ošuntělé symboly britského života. Na sociálních sítích se šíří videa inspirovaná filmem Trainspotting, který mapuje život skupiny přátel závislých na heroinu. Nový život tomuto trendu vdechl i návrat skupiny Oasis. TikTok uvedl, že od ledna došlo k dvoucifernému nárůstu příspěvků pod hashtagy #ukcomedy, #ukfashion a #uktravel, zatímco #OasisReunion měl za posledních čtrnáct dní více než 100 milionů zhlédnutí videí.

I populární trend „Brat summer“ má britské kořeny vzhledem k tomu, že jeho průkopnicí je anglická zpěvačka Charli XCX. „Od fenoménu Brat až po nadšení kolem reunionu Oasis... Komunita TikToku ve Velké Británii i mimo ni přijala vše, co se týká britishcore,“ cituje britský hudební magazín The New Musical Express (NME) Louisu McGillicuddy, specialistku na trendy v rámci britské pobočky TikToku.

Proč trendům vládne nostalgie a chaotický, běžný život?

Stoupající mezinárodní popularita Britishcore vychází z kolektivní nostalgické tendence romantizovat běžné aspekty britského života. Americký tvůrce obsahu @the_quivey10 na TikTok videu vyjmenovává věci, které by chtěl dělat, až přijede do Anglie. Patří mezi ně třeba „drzý běh po Tescu“ nebo koupě párku v těstíčku od Greggs, britského řetězce pekáren.

Přestože jsou tyto výjevy specifické pro Velkou Británii, ztotožňují se s nimi lidé po celém světě. Novinář Jack Ramage ve svém článku na serveru Screenshot popisuje, že v současnosti už jde o komunitu tvůrců, kteří prahnou po nostalgii a které spojuje sdílení krásné všednosti britského života. „Pandemie zanechala v našem národním povědomí otevřenou ránu. Tváří v tvář těžkým časům a chmurným vyhlídkám je pochopitelné, že se toužíme vrátit do minulosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ růžové vize důvěrně známého dětství,“ vysvětluje si comeback mileniální estetiky Jack Ramage.

Mahsa Amini zemřela 16. září 2022 kvůli surovému zacházení ze strany íránských policistů. Ti ji zadrželi za údajné nedodržování předpisů o nošení hidžábu. Smrt mladé dívky vyvolala ve světě řadu protestů pod heslem Ženy, život, svoboda. Do nich se zapojili i umělci, kteří podle AFI sehráli zásadní roli. Informují o tom servery The Art Newspaper a ARTnews.

Nová zpráva, kterou iniciativa za uměleckou svobodu vydala společně s organizací Voices Unbound (VU), nese název Tvořím, vzdoruji – íránští umělci v první linii sociálních změn. Podle ní po vypuknutí protestů vláda pověřila „pracovní skupinu pro celebrity“, aby sledovala a sankcionovala umělce, kteří podporovali místní aktivisty.

Skupina hudebníků, filmařů, umělců a spisovatelů byla v rámci kampaně 2022 považována za potenciální hrozbu. Ministerstvo kultury zatklo, pokutovalo nebo udělilo zákaz cestování více než 140 lidem. Americká organizace PEN, jejíž cílem je zvyšovat povědomí o ochraně svobody projevu v reakci na to vyzvala OSN, aby vyšetřila zadržení, která by mohla být nezákonná.

Mezi nejznámější Íránce, kteří uprchli ze země v důsledku uměleckého projektu, patří režisér Mohammad Rasoulof. V květnu Rasoulof uprchl z Íránu poté, co byl odsouzen na osm let za produkci filmu Semínko posvátného fíkovníku, který získal cenu poroty na filmovém festivalu v Cannes. Ve svém projevu na festivalu Rasoulof odsoudil cenzurní kampaň a řekl: „Lidé v Íránu jsou drženi jako rukojmí... Nedovolte Islámské republice, aby to dělala svým vlastním lidem.“ Další ze zadržených je například umělkyně Jinoos Taghizadeh, která hned po propuštění z vazby uprchla z Íránu do Kanady.

AFI a VU vyzvaly vlády v zahraničí, aby věnovaly pozornost rostoucí potřebě azylu, protože mnoho pronásledovaných umělců bylo od roku 2022 nuceno opustit zemi a další byli uvězněni za disentní projevy.

Podle zprávy se organizace snaží například zakázat výuku dívkám nebo zrušit sexuální výchovu. Také podporují patriarchální genderové stereotypy v učebnicích a odmítají genderově inkluzivní jazyk ve školách. Výzkum podle vedoucí výzkumné pracovnice Overseas Development Institute Aesh Khan ukazuje, jak malá skupina vysoce financovaných organizací, politiků a militantních skupin usiluje o narušení transformačních příležitostí, které vzdělávání poskytuje. Informuje o tom The Guardian.

Tyto organizace údajně mezi lety 2013-2017 celosvětově na tento boj vyčlenily nejméně 84 miliard korun. V Africe mezi lety 2007 až 2020 utratily křesťanské skupiny se sídlem v USA víc než jednu a půl miliardy korun na kampaň proti právům LGBTQ+ a sexuální výchově.

Financování islamistů v celém muslimském světě je podle zprávy obtížné vysledovat. Výzkumníci ale zjistili, že Pákistán obdržel miliardy saúdských půjček a přímé pomoci spolu se soukromým financováním ze států Perského zálivu. A to hlavně na podporu wahhábismu, fundamentalistického a puritánského hnutí v rámci sunnitského islámu. Podle jednoho z odhadů na něj saúdský stát v letech 1979 až 2003 poskytl 75 miliard dolarů. Učebnice v zemi představují ženy jako strážkyně tradic, kultury a morálky a sexuální výchova zůstává tabu.

Organizované snahy zablokovaly iniciativy v oblasti sexuální výchovy také v Jihoafrické republice, Brazílii a na Filipínách. Zde byly například odstraněny materiály o homosexualitě a nahrazeny obsahem propagujícím sexuální abstinenci a „tradiční rodinné hodnoty“. V Chile katolické školy používají výukové materiály, které zobrazují muže jako hlavu domácnosti, s poselstvím o důležitosti submisivity manželek a také se stereotypy o mužích jako inteligentnějších a schopnějších než ženy.

Každý rok se vyrobí přibližné 300 milionů tenisových míčků. Téměř všechny skončí na skládkách, kde se rozkládají víc než 400 let. Jen na US Open se jich ročně vyhodí něco přes 70 000, Wimbledon je na tom podobně (s 55 000 míčky). Podle designérky Wittock má jeden míček životní cyklus zhruba devět zápasů. A tak se rozhodla ho o nějakou dobu prodloužit.

Z použitých tenisových míčků vyrábí elegantní modernistická lehátka na míru. Jednu takovou ji trvá vyrobit zhruba tři až čtyři týdny a využije na to zhruba 500 tenisových míčků. Každý míček ručně vyřezává a i barvy vybírá speciálně podle domu klienta. Hotový výrobek pak prodává za bezmála 66 000 korun.

„K výrobě jednoho tenisového míčku je zapotřebí asi 24 různých výrobních kroků, což celé zabere asi pět dní. A pak má tak krátkou životnost,“ řekla Wittock pro CNN ve videohovoru z Bruselu. „Tenisovými míčky jsem se zabývala, protože jsem sám hrála tenis, takže vím, že je tam spousta odpadu.“

Dnes získává všechny své materiály prostřednictvím darů od tenisových klubů. Nejprve to byly malé sbírky – někdy se jednalo jen o 10 odhozených míčků – ale rychle se rozrostly. Teď Wittock spolupracuje s Valonskou federací v Bruselu, která jí nabídla svoje veškeré zásoby – asi 100 000 kusů. To designérce vystačí na několik měsíců.

Žena našla kámen o váze 3 a půl kilogramu v korytě potoka ve vesnici Colti na jihovýchodě Rumunska. Po desetiletí ho používala jako obyčejnou zarážku do dveří, aniž by si kdokoli uvědomil jeho hodnotu. Paradoxní je, že ani zloději, kteří se do domu vloupali, si ničeho nevšimli. Odnesli si tehdy jen několik zlatých šperků, potvrdil novinářům Daniel Costache, ředitel Provinčního muzea v rumunském Buzau, kde je předmět v současné době uložen. O nečekaném nálezu informuje El País a The Times of India.

Rumunské úřady nejprve předaly valoun odborníkům z Historického muzea v polském Krakově, které má oddělení věnované studiu polodrahokamů. Polští odborníci okamžitě potvrdili pravost jantarového kamene. „Jeho objev představuje velký význam jak na vědecké, tak na muzejní úrovni,“ vysvětluje Costache, podle něhož je jeho hodnota nevyčíslitelná. Odborník tvrdí, že jde o jeden z největších kusů na světě a vůbec největší svého druhu.

Rumunsko patří k zemím s nejvýznamnějšími nalezišti jantaru a okres Buzau je jednou z oblastí, kde se tento polodrahokam hojně vyskytuje. V oblasti se nachází přírodní rezervace, kde byly nalezeny různé jantarové valouny, které mají značnou hodnotu jak z hlediska kvality, tak i díky více než 160 odstínům převážně tmavých barev, od červené po černou. Některé z nich obsahují mimo jiné bohaté fosilní pozůstatky prehistorických živočichů.

Fugu se v Japonsku často podává v luxusních restauracích v podobě sašimi, tedy tenkých plátků syrového masa. Zkušení kuchaři tak musí zvládnout bezpečně připravit jídlo z ryb, jejichž vnitřnosti obsahují prudce jedovatý tetrodotoxin. Ten je mnohonásobně silnější než kyanid. Proto je profesionální příprava jídla ze čtverzubců rodu takifugu klíčová. 

K profesionálům teď patří také desetiletá Japonka Karin Tabira, která letos v létě úspěšně složila zkoušku z porcování a kuchání ryby fugu. Nedávno využila své nové dovednosti a guvernérovi jižního regionu Kumamoto, kde žije, naservírovala talíř plátků fugu sashimi tenkých jako papír. „Byla jsem šťastná, když guvernér řekl ‚oishi‘, což v japonštině znamená lahodné,“ svěřila se Karin. Informují o tom South China Morning Post a také CBS News.

Dívka byla mezi 60 lidmi, většinou profesionálními kuchaři, kterým se letos v létě v prefektuře Jamaguči podařilo zkoušku úspěšně složit. O certifikát se původně ucházelo 93 zájemců. S podporou společnosti Fukunari, která se ve městě Kumamoto zabývá chovem a prodejem těchto smrtelně jedovatých ryb, se Karin na zkoušku připravovala asi šest měsíců. K prořezávání tvrdých kostí fugu používala kladivo a „musela stát na plošině, aby dosáhla na kuchyňskou linku“, řekl jednatel společnosti Fukunari Yuki Hirao. „Dokonce i naši dospělí zaměstnanci mohou v testu selhat. Aby test napoprvé zvládlo desetileté dítě, to je úžasné,“ dodal.