V roce 1990 lidé neměli pojmový aparát pro demokracii, říká historička. Co čekali od nových poslanců?

Adéla Gjuričová, politoložka z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd
Adéla Gjuričová, politoložka z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd

„První svobodné volby v červnu 1990 byly přelomové. Tehdy měla začít demokracie naostro,“ vypráví historička Adéla Gjuričová. V červnu 1990 šla velká část voličů ke svobodným volbám poprvé v životě. Jejich výsledky ukázaly, že drtivá většina lidí se ke starým pořádkům nechce vracet, ale i to, že o skutečném fungování demokracie Češi a Slováci neměli a ani nemohli mít reálnou představu. Na kandidáty a kandidátky tak kladli přemrštěná očekávání, která se nemohla splnit.

Česko si připomíná 30. výročí sametové revoluce. K naší moderní historii už patří i třicet porevolučních let, která však ti nejmladší posluchači Radia Wave zčásti znají jen z vyprávění. V podcastové sérii Po sametu proto zkoumáme deset zásadních polistopadových milníků, které formovaly naši současnost. Vracíme se na místa, kde konkrétní události probíhaly, hovoříme s lidmi, kteří byli jejich součástí. Podcastem provází Vítek Svoboda a o dvě dekády zkušenější Lucie Vopálenská, tedy novinářka, která události zažila, a moderátor, který se na ně díval dětskýma očima. Poslouchejte deset příběhů, které ovlivnily dobu, ve které žijeme, na wave.cz/posametu. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Myslím, že jedna věc bylo to, že lidé chtěli dát zelenou demokracii a porazit komunisty. Chtěli dokázat, že ten vývoj už je nezvratný, a za druhé chtěli mít legitimně zvolený parlament, který může konečně dělat velké věci. Zásadní určitě bylo i to, že lidé byli zvyklí k volbám chodit. Nejít k volbám byl silný projev protestu už za komunistů. Nikdy se tu účast nepodařilo zopakovat a dnes jsme na polovině toho čísla.

Jak si v roce 1990 lidé představovali demokracii v praxi?

Je nám jasné, že lidé neměli pojmový aparát pro demokracii. Sice se říkalo svoboda, politická strana, ale nikdo si za tím nepředstavoval nic konkrétního. A zároveň byly velmi silné takové ty nepolitické nebo antipolitické náboje vnesené do revoluce z disentu. Od nových poslanců se očekávalo, že budou perfektní odborníci, budou pracovat na 200 procent, i to, že nikdy nebyli v politické straně a že do politiky vlastně nechtějí. To se nemohlo splnit a řekla bych, že to bylo velmi rozšířené očekávání československého občana.

Dá se s odstupem říct, že ty volby proběhly úspěšně?

Tohle byly velmi úspěšné svobodné volby. Samozřejmě že jejich důsledky byly komplikovanější. Jednak se zase znovu vyměnily tři čtvrtiny všech poslanců, všichni se museli učit všechno znovu a parlamentní provoz byl složitější. Dostal se tam obrovský, naprosto nesourodý poslanecký klub Občanského fóra, které se začalo okamžitě rozpadat, a legislativní provoz byl tím rozpadem poznamenán. Poznamenán byl i tím, že Václav Havel řídil sestavování vlády, na které neměl právní nárok. On ani chvíli neuvažoval, že by jmenoval premiérem šéfa vítězné strany Petra Kučeru z Občanského fóra. Premiérem byl jmenován Marián Čalfa, někdejší komunistický aparátčík. Velmi schopný a chytrý člověk a hlavně Slovák, to Václav Havel do té politické konstelace potřeboval. Celá vláda byla sestavená bez ohledu na volební výsledky a to byl rovnou veliký šrám na politickém systému.

Proč se povolební vládě říkalo vláda národní oběti?

Zdálo se, že dělat takovéhle řezy do života společnosti nebude vděčná pozice. Tak to myslel Václav Havel, když to inscenoval. Šlo podle něj o tým odborníků, který se obětoval a ty velké změny řídí. Zase se tam konzervovalo to antipolitické myšlení. Nemusíte být poslanec, abyste šli do vlády. Jen u někoho se říká, ke které patříte politické straně, a ani v parlamentu není jasné, kdo je koalice a kdo opozice. Tahle vláda neměla ani koaliční smlouvu. Byli to lidé najmenovaní Václavem Havlem. Možná když dnes vyšilujeme z toho, co dělá náš současný prezident, tak právě v tom je velký „Havlovec“.

V čem můžeme ještě dnes sledovat následky prvních svobodných voleb a jak ovlivnily podobu české politiky v 90. letech? I o tom jsme si povídali s historičkou Adélou Gjuričovou. Poslechněte si celý záznam rozhovoru a nezapomeňte ani na rozhovor s politologem Milošem Gregorem a první díl ze série Po sametu věnovaný prvním svobodným volbám. Přihlaste se k odběru celého podcastu na wave.cz/podcasty.

První svobodné volby v červnu 1990 byly vyvrcholením sametové revoluce v Československu. Po více než 40 letech mohli jít lidé svobodně volit. Političtí nováčci měli pouhých šest měsíců na to, aby oslovili voliče. Do voleb se přihlásily desítky stran a hnutí. Hlavními favority voleb bylo české Občanské fórum a slovenská Veřejnost proti násilí. Kandidáti se ucházeli o křesla v československém federálním shromáždění a v republikových národních radách. Demokratické strany v kampani slibovaly svobodné a demokratické Československo a návrat do Evropy. Ve volbách nakonec získalo Občanské fórum v českých částech parlamentu nadpoloviční většinu křesel. Mandát od voliček a voličů získala řada lidí bez politických zkušeností. „Vládu národní oběti“ díky pověření prezidenta Václava Havla sestavil Marián Čalfa, člověk spjatý s komunistickým režimem. Vláda měla za úkol nastavit cestu k demokraticky fungujícímu státu.