Václav Havel? Člověk z masa a kostí, který dělal chyby. A pak se jim uměl postavit

V centru Prahy se za malou cedulkou s nápisem Knihovna Václava Havla skrývá pěkný prostor, kde si ke kávě sedáme s jeho bývalou tajemnicí Annou Freimanovou. Máme si dnes povídat o jejím příteli a je vidět, že vzpomínání pro ni není zrovna lehké. „Byl to na první pohled sympatický člověk, který ale navenek nevykazoval vlastnosti vůdce, hvězdy nebo člověka nějak výjimečného. Když jsem ho poprvé viděla, tak to byl podsaditější, ráčkující a plachý blonďák. To mě překvapilo, protože už jsem samozřejmě znala jeho hry,“ vzpomíná. „Když ho ale člověk víc poznal, zjistil, že byl plný kontrastů a paradoxů. Nejdůležitější na něm bylo, že věděl, co dělá. Měl vizi a stál si za ní. A dokázal prosadit věci, které se zdály být za hranicí možného.“

8 fotografií

Tak mi v dětství Václava Havla vykreslovala i moje máma a tak se mi taky jevil, když jsem ho, už jako větší, několikrát potkal. Ve svých proslovech, ať už na náměstích, nebo v televizi, vždycky akcentoval jako velkou hodnotu pravdu. Podle Anny Freimanové byl pro něj „život v pravdě“ hodně důležitý. „Věděl, že se to nepodaří, že život přináší různé emoce a situace, a ne vždycky to jde. Byl to člověk z masa a kostí, dělal chyby i v tomto. Na druhou stranu, a to se mi zdá jako největší poslání jeho života, se nad nimi zamýšlel, reflektoval je a snažil se s nimi čestně vyrovnat. Nejvíc se o něm, myslím, dozvídáme z jeho divadelních her,“ říká bývalá tajemnice, která je autorkou několika sborníků Havlových textů a rozhovorů.

Jaké chyby tedy Havel udělal? Podle historičky Adély Gjuričové českou společnost povzbuzoval k nedůvěře v politiky a politiku samotnou. „Dlouhodobě bojoval s Federálním shromážděním a podrýval jeho autoritu. Osvobozující se parlament musel pořád čelit tomu, že se Václav Havel stavěl po bok veřejného mínění, které říkalo, že jsou to pomalí kecalové, kteří nedokážou nic dohodnout. Havel se k tomuto primitivnímu veřejnému pohledu přidával,“ říká Gjuričová.

„Havel věřil tomu, že politika potřebuje lidi nezkušené. Takovým politikem byl i on, stále se o sobě snažil tvrdit, že politikem není, i když jím nemohl nebýt. Antipolitiku, celé smýšlení o politice jako o něčem škodlivém, odtrženém od lidí, to on rozvíjel. To je nám velmi vlastní, představovat si, že jsou politické partaje automaticky špatné, politikům jde o jejich koryta,“ myslí si Gjuričová a pomáhá mi sundat prvního českého prezidenta z piedestalu. Stejně mu to tam neslušelo. Jak říká Anna Freimanová, byl to chybující člověk z masa a kostí. O to radši ho teď mám, uvědomuju si, když historička domluví. A pravdu a lásku mu budu stejně věřit vždycky.