Ve vlastní šťávě: 16 tipů, jak naštvat číšníka
Dneska jsem si s dovolením autora vypůjčil hezký výčet toho, co v očích obsluhy udělá z průměrného hosta nadprůměrné pako. Web je plný stránek, které radí, do jaké restaurace zajít, kde dobře vaří, co chtít za své peníze apod. Ale už vám někdy někdo vyjmenoval, co z vás dělá hosta, kterého obsluhovat je za trest? Jestli jste zvědaví, tak račte, říznem trochu do živýho!
Pro obsluhu jste špatný host, když...
1. Nedáváte spropitné. Dávat spropitné není povinnost, ale uvědomte si prosím, že pak nemůžete patřit k oblíbeným hostům, ať si o tom myslíte cokoliv. Dobré spropitné, když jste spokojeni, je obvykle 10 % z ceny účtu. Stokoruna není spropitné za svatební hostinu, která stála 20 tisíc, ale je v pořádku, činil-li účet 1000 Kč. Naprosté zoufalství je zaokrouhlit 182,– na 185,–. To radši nedávejte nic.
2. Chcete platit zvlášť, ale řeknete to, až když je účet na stole. Jasně, jste tak zvyklí z hospody, kam chodíte na oběd, ale v restauraci, kde váš číšník má na starost více „svých“ stolů, to prostě naštve. Stačí to říct při objednávce a je klid. Číšník si vás „rozmarkuje“ předem a získáte si jeho sympatie. S tím úzce souvisí schopnost si objednat najednou. Honíte číšníka tu pro vodu, tu pro kafe a ještě jedno a přineste ještě jeden cukr… A ještě pro Lídu dvojku Frankovky. „Je to vše, madam?“ „Ano.“ „Tak pro mě taky jednu.“ Muset k vám běžet tisíckrát je k zlosti. Domluvte se, kdo si co dáte, a aspoň se pokuste udělat kompletní objednávku.
3. Reklamujete jídlo, ale na talíři jste nechali sotva osminu. To, že jídlo není podle vašich představ, poznáte maximálně do třetího sousta. Jestli ne, tak těžko můžete posoudit, jestli vůbec špatné je.
4. Uděláte si rezervaci, ale neobtěžujete se zavolat, že budete mít zpoždění, nebo ji zrušit. Jestli je toto váš případ, doufám, že už vám někde rezervaci zrušili po 30 minutách čekání, až se uráčíte. Proč je vaše věc a nikoho to nezajímá, ale stačí dát aspoň vědět.
5. Berete s sebou děti a nejste schopni je zabavit. Takže pak lítají po restauraci a otravují všechny strejdy a tety. Ano, vaše dítě je nejkrásnější na světě, ale určitě ne pro číšníka, který má plato na rameni a zakopne o vašeho spratka.
6. Nevíte, kdy je čas odejít. Tři hodiny po zaplacení a dvě hodiny po zavíračce a vy stále dřepíte, ukazujete si fotoalba a srkáte ledové preso s teplou minerálkou. Obzvlášť smrtící a běžné v kombinaci s bodem 1.
7. Usazujete se sami. Opět špatný zvyk z „poledních“ hospod. To, že je někde napsáno „Počkejte prosím, budete uvedeni“, má logický základ. Nehledě na to, že si vždy jdete neomylně sednout k nesklizenému a neprostřenému stolu.
8. Říkáte: „Znám majitele.“ To obsluha a další tři tisíce lidí taky. Nezájem.
9. Říkáte: „Víte, kdo já jsem?“ Strašný. To říkají chudáci, co si nejsou jisti sami sebou. Gott by se takhle nezeptal. Rozhodně nejrychlejší cesta do gastro-pekla.
10. Předvádíte se a testujete personál. Ptát se na cokoliv, co vás zajímá, je naprosto v pořádku, ale nic se nesmí přehánět. Obsluha má většinou i něco jiného na práci než s vámi trávit 20 minut u prezentace vína a poslouchat vaše načtené znalosti.
11. Rádi peskujete nový personál ve „své“ restauraci za to, že nemáte jídlo nebo nápoje, jak jste zvyklí. Z toho mi vyplývá jediné. Jste možná štamgast (regulár), ale určitě ne oblíbený host, když posílají nováčky, aby vás obsluhovali.
12. Automaticky tykáte personálu. Strašný zlozvyk a nevěřili byste, jak častý. Kdyby vám oplatil personál stejnou mincí, zjevíte se. Čekáte od něj sympatie? Asi těžko.
13. Luskáte na personál. Pro mě bez komentáře.
14. Ztrácíte a zapomínáte své věci. Když se najdou, samou radostí ani nepoděkujete. A když jste si to nechali třeba v taxíku, tvrdíte, že to určitě ukradla obsluha.
15. Neznáte nebo nepoužíváte slova „prosím“ a „děkuji“. Bez komentáře. Minimálně 40 % hostů.
16. Prudíte a obsluha pro vás není partner. Takže s každou ptákovinou necháte volat provozního (čti manažera) a neuspokojí vás sleva, drink on the house, zrušení položek z účtu ani zastřelení číšníka. Většinou odcházíte s pocitem, že vám nikdo nerozumí. To je pravda.
Původní článek najdete tady.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
