Ve vlastní šťávě: Babušky
Jídlo je hlavně o lidech. A to nejen o konzumentech, ale i o těch, kteří ho připravují.
Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě rusofil a mám moc rád ruštinu jako jazyk, ruskou hudbu, filmy a literaturu, neměl jsem nikdy problém domluvit se se základní výbavou téměř každé restaurační kuchyně – totiž paní na nádobí neboli pomocnou sílou. Až na malé výjimky jde o Ukrajinky. Vzděláním od prostých venkovanek až po vystudované žurnalistky, zdravotní sestry, strojařky nebo učitelky. Původem od západní Ukrajiny, tzv. Zakarpatské, přes Kyjev a Lvov až po Oděsu.
Vzhledem k tomu, že všechny ty Oxany, Naděždy a Ludmily vám při té fluktuaci a množství kuchyní začnou splývat, tradičně se jim říká babuška (podle první vlny starších žen ze Zakarpatské oblasti) nebo prostě Ukrajinka. Když se mě někdo ptal, proč nezaměstnám Češku, odpověď byla rychlá. Žádná Češka by to neskousla. Pracovat každý den od rána do noci, dělat tu nejšpinavější a nejtěžší práci a dostávat za ni od 60 do 80 korun na ruku, a to všechno načerno...
Tahat těžké kastroly, mýt nekonečné hory špinavého nádobí a občas si odskočit a oloupat pár kýblů brambor nebo cibule, bez dovolené, bez přestávek, bez víkendů. Jsou tak šikovné, že se časem naučí bezvadně kopírovat chystaná jídla a jsou schopné nahradit i méně zručného nebo méně zkušeného kuchaře.
Dokázal jsem v Dahabu dělat slušný kšeft s jednou opravdu nadanou holkou z Ukrajiny. Čeští kuchaři odpadli. Buď se jim eklovalo loupat krevety, nebo byli příliš pomalí či líní. Ona byla schopná odkoukat, jak se vykosťuje jehně nebo krájí julienne. A trénovala to, dokud nebyla sama spokojená. Posléze se z ní stala šikovná kuchařka ve slušné restauraci.
Další dokázala při rautu pro 500 lidí ve Vaňkovce odmývat sama nádobí v jednom dřezu se studenou vodou. Z vydělaných peněz živí takzvaného klienta – rodáka, který je sem dostal a zprostředkoval jim práci nebo pomohl zařídit doklady, jak já říkám „pasáka“, a ještě posílají peníze domů rodině. Doma nechávají děti, muže, rodiny a svoje domy. Časem se rozvádějí a hledají si mezi dělníky z Ukrajiny nové muže. Bydlí v malých komunitách, v počtu tři až čtyři na pokoji.
Minulý rok začala vlna prohlídek, čistek a deportací nelegálních přistěhovalců. Zametla řádně spoustu kuchyní po celé Praze, některé z těch zkušenějších donutila vyřídit si živnostenský list, ale jinak zlikvidovala spoustu babušek. Argument, že berou práci Čechům, projde možná v televizních zprávách. Já vím, že ne. Dělají práci, o kterou by Čech nestál, za podmínek, které jsou pro nás nepřijatelné. Mám je rád. Jsou pracovité, šikovné a spolehlivé. Jsou to dobré ženy.
Tímhle bych jim všem chtěl vzdát díky za to, jak mi pomáhají a jak mě podporují při mé práci. Jsem zvědav, kdo zastane jejich práci, až budou všechny zpátky doma.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.