Ve vlastní šťávě: Burgermánie je móda
Nedávno se mě Táňa ptala, jaká je vlastně moje politika, pokud jde o Šťávy. Prohlásil jsem, že za svoje poslání považuju bojovat proti nesmyslnému a bezmyšlenkovitému následování trendů. Jinými slovy, být urejpanej všude tam, kde se lidi hloupě opičí po soudcích vkusu ve svém okolí, kde nekriticky a bez pochybností zvedají pravice za každou blbost, kterou někdo pustí do světa. Když chtěla příklad, nedokázal jsem ze sebe dostat ani jeden.
Zamumlal jsem nakonec cosi o pozitivním trendu pěstování kvásku – jako akvarijních rybiček, i přesto, že mi připadá legrační dávat zkvašené mouce s vodou jména, prosit rodiče, ať mi Evelinu chodí krmit, když jedu na fesťák, a tak nějak celkově ten mumraj a povyk kolem něčeho tak obyčejného a všedního, jako je kvásek. Zvládli byste třeba koupit v krámě kostku droždí, dát jí jméno Eduard a chodit s ní na procházky? Nemůže to nějak signalizovat významnou sociální poruchu?
Ale potom mi Ondra doslova vnutil myšlenku na jeden, pro mě těžko vystopovatelný trend, který doslova mlátí současnou foodie scénou. Ten fenomén se jmenuje BURGERMÁNIE! Ať to v hlavě převracím zleva zprava, nějak se nemůžu dobrat toho, kdo vlastně tuhle posedlost po plackách mletýho hovězího v Česku odpálil. Kdo vlastně jako první prohlásil, že správnej burger si může hovět jedině v drolivé briošce, která zdálky vypadá jak lesklý klobouk suchohřibu, je nacpaná máslem, mlíkem a vejcema, drolí se jak vejplata hned první tejden, celej burger je díky tomu tak vysokej, že ho nedostanete do pusy, ani kdybyste si vymkli čelisti. Snad to byl hlad po slušném burgeru, který by nahradil prefabrikáty z dílen alchymistů potravinového průmyslu a odlišil bulky od sterilních dávivých housek molitanového typu.
Ale kdo chtěl, mohl si třeba ujet na pljeskavici. První podnik, o kterém jsem slyšel v souvislosti s burgery, byla restaurace Blackdog Cantine v Berouně. Ta snad jakoby nasadila laťku a díky za to, protože přesto, že to zrovna nečpí invencí, hodně podniků teď aspoň usiluje o slušné provedení týhle street food ikony. S větším či menším úspěchem vymýšlí kombinace karbanátků s čedarem, rozličnými omáčkami, vegeburger, může být rozšlápnutý falafel, jehněčí burger je v podstatě gyros v briošce. Časem se vyprofilovalo několik podniků. Rád bych jmenoval víc z nich, ale vzhledem k tomu, že tohle jídlo nepatří k mým oblíbeným, nebudu zapírat, že jsem jich moc neochutnal. Nicméně existují stránky, které se fenoménu street a fast food věnují a spokojení i nespokojení jedlíci se tam o své zážitky dělí se zbytkem světa. Mile mě překvapil burger v Cross clubu, kde se prý vrací zpátky na jídelní lístek, burger v Café Sladkovský je mi blízký, a abych nenadržoval jen Pražákům, kterým je tu hej, rád bych zmínil Giraffy Burger Bar, o kterém básní známí z Brna. Vím, jak má vypadat správný bejgl, ale o burgeru se mám ještě hodně co učit. Sympaťák je už proto, že se dá jíst rukama, o tom žádná.
Znám spoustu lidí, kteří ocení, že jim někdo na placatý karbanátek v housce položí kus čedaru. O nehynoucí slávě kečupu darmo psát, to by bylo plivání do moře. Teprve burger asi donutil závodit místní v disciplíně domácí hranolky a to osobně považuju za velkej posun. A díky téhle nové posedlosti leckdo z nás obohatil slovník o slovo „jalapeňos“ a to snad nakonec taky nebude k zahození. Pokud někdo z vás má nápad, čím celej ten poprask začal, budu vděčnej za nějaký tipy a rozumy. Ale já to vidím asi tak, že k nám prostě dorazila s lehkým zpožděním další vlna ze západu...
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.