Ve vlastní šťávě: „Éčka“ hodná, občas špatná a zlá

Jako cokoliv, co má místo jména jen alfanumerické označení, budí „éčka“ trochu nedůvěru. Hlavně proto, že je máme na talíři. Takže není žádným překvapením, že se téměř okamžitě utvořila jednotná fronta bojující proti potravinám obsahujícím jakákoliv „éčka“. Ale co to vlastně je, takové éčko?

Velkým písmenem E se neoznačují emulgátory, jak bychom čekali. Legislativa Evropské unie tak označuje látky a ingredience přidávané do jídla, ať už proto, že tam patří, nebo proto, že takzvaně „zlepšují“ vlastnosti výrobku. Smyslem „éček“ je prodlužovat trvanlivost jídla, to jsou stabilizátory a konzervanty, které nahrazují přírodní fermentaci a stabilizují výrobek proti teplotním výkyvům, oxidaci a vlivu času, kdy by se normální jídlo prostě zkazilo. Ovlivňují barvu, chuť a vůni jídla, jeho konzistenci. Škála „éček“ je přepestrá a běžný spotřebitel se v nich orientuje jen velice těžko.

Počínaje pektiny, běžně obsaženými v ovoci, kyselinou jablečnou nebo citrónovou, kterou normálně aplikujeme do horkého čaje, aby byl kyselý (každý školák ví, že vitamín C se teplem likviduje), přes zahušťovadla, která užíváme doma, jako je bramborový nebo kukuřičný škrob. Dále třeba vaječné žloutky nebo melanž, balící plyny nebo antioxidanty. Jako „éčka“ se označují i přírodně identická aromata nebo barviva jako kurkuma, sušený špenát nebo betakaroten. Ale „éčka“ umí být i zákeřná a mohou mít dlouhodobě neblahý vliv na naše zažívání, na pozornost dětí nebo mohou být alergenní. Tato skutečnost by ale měla být logicky na výrobku uvedena.

V zásadě se „éčka“ dělí na hodná, někdy zlá a vyloženě špatná – jinými slovy: bezpečná (přírodní látky), nevhodná, ale tolerovaná a opravdu nevhodná až nebezpečná. Nosit s sebou do obchodu seznam „éček“, aby se člověk hned zorientoval, je nesmysl – já bych ho třeba každou chvíli zapomněl doma. Ale existuje mobilní aplikace i webové stránky, které se problematice éček relativně objektivně věnují, a tam je snadné dohledat, co nám v tom rohlíku straší.

Kabanos. Autor fotografie: Pujanak|foto: licence Public Domain, volné dílo

Dozvíme se, že E330 není číslo noční linky na sídliště Rohožník, ale zmíněná kyselina citrónová, obsažená normálně i v ovoci. A taky zjistíme, že jednoduchý a snadný způsob, jak se v označení orientovat, v podstatě neexistuje. Neplatí, že čím nižší číslo za písmenem, tím méně nebo více škodlivé „éčko“ je. Takže nám to rozhodně nikdo neulehčuje a je jen na nás, jak se v označení vyznáme nebo nevyznáme.

No a nakonec, i když zjistíme, že E140 je vlastně chlorofyl, je na místě mít základní znalosti chemie a uvědomit si, že chlorofyl je zelené listové barvivo, kterým se na jaře kocháme a bezuzdně ho konzumujeme v salátech a špenátu, a rozhodně ne chloramin určený k dezinfekci kadibudek, ani chloroform, který inhalovali pacienti před trháním zubů moudrosti a amputací nepotřebných končetin, nebo se s ním výborně lepí plasty.
Co dodat? Snad jen – hodně štěstí a hurá na nákup!