Ve vlastní šťávě: Host do domu

03701792.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03701792.jpeg
0:00
/
0:00

Asi každý z nás se už v životě dostal do situace, kdy měl ať už u sebe doma nebo prostě ve svém městě hostit návštěvu z ciziny. Jak se k tomu postavit, čím se blýsknout a jak uctít takovou návštěvu, to je často pořádně tvrdý oříšek k rozlousknutí.

Nedávno jsem měl možnost pomáhat s přípravou maďarského menu pro jednoho kamaráda, který dostal za úkol připravit čtyřchodové menu sestavené z jídel maďarské kuchyně. Bylo to u příležitosti návštěvy maďarského hodnostáře a požadavek vznesli členové zastupitelstva. Jenže zadání mělo tolik „ale“. Můj kamarád o maďarské kuchyni nevěděl vůbec nic, je prostě kanón úplně na jiné věci. Každý, kdo v Maďarsku byl a ponořil se trochu více do hlubin jejich kulinárního umění, ví, že maďarská kuchyně nemá žádné super extra tajuplné postupy. Na samotném začátku jejich technik vaření stojí třeba dovednost umět použít kotlík na trojnožce. Recepty jsou často až překvapivě jednoduché.

Háček je bohužel v surovinách. Maďaři jsou obrovští fandové do jídla a tam, kde by česká kuchařská celebrita prostě smíchala několik ingrediencí s odpovídajícím názvem, tam vezme maďarský kuchař čtyři pečlivě vybrané a důvěrně známé ingredience z ověřeného zdroje, kdy cena stojí obvykle až na třetím místě. Na tom prvním je bezesporu kvalita a důvěra v kvalitu, preference lokálních produktů a samozřejmě dostupnost, což jde ruku v ruce. Tedy tak činí nejen maďarský kuchař, ale také španělský, francouzský, italský a další, kteří svou práci milují. To byl první důvod, proč jsem byl skeptický, když mě kamarád požádal o pomoc. Bylo mi jasné, že maďarskému hodnostáři nevyrazím dech za pomoci strouhaných cihel, které se u nás leckde prodávají místo velejemné růžové mleté papriky z Kalocse. Věděl jsem, že halászlé – do kterého seženu jen kapra, amura a pstruha – bude kulhat na obě nohy. A že barevný koláč flódni nebude mít ty grády, protože v kuchyni nikdo nebude mít dost času, aby ho vymazlil. Ale úkol zněl jasně.

03701794.jpeg

Na druhou stranu: odvedli jsme dobrou práci a já byl vlastně v klidu. Bylo mi jasné, že pokud maďarský úředník nebude divous, tak dá jen sotva v cizině přednost neumělým pokusům o klenoty vlastní kuchyně a bude chtít spíš ochutnat něco nového a místního. Tak jako ostatně většina z nás. Do Itálie přece nejezdíme na svíčkovou s knedlíkem a smažák. Nebudeme dusit kuchaře ve Španělsku, aby nám upekl moravského vrabce a nutit ho, aby nám k němu opatřil kysané zelí z Tuchlovic. Asi bychom byli v rozpacích, kdyby nám v Japonsku servírovali ovocné knedlíky s tvarohem, když jsme se těšili jak malí Jardové na sushi. Napadlo mě tedy, že by bylo fajn, vykašlat se na chvíli na ten komplex, že česká kuchyně není natolik dobrá, abychom s ní uctili návštěvníky z kulinárních velmocí.

Můžeme si vyhrnout rukávy a nacházet potěšení a pýchu v tom, že tak jak Ital nebo Řek dobře ví, kde koupit dobré olivy nebo víno, i my bychom mohli začít objevovat skryté klenoty z místních zdrojů a pokusit se trochu blýsknout. I když si třeba Američané nejspíš ze dvou plátků knedlíku, masa a omáčky vyrobí sendvič, vylepší ho brusinkou a sní rukama, protože tak jsou na to zvyklí, můžeme být klidní. Oni budou mít doma o čem vyprávět a my se neztrapnili při pokusu o pořádný hambáč.