Ve vlastní šťávě: O houbové magii
Tak jsem se bál, že to nestihnu, a stihnul jsem to vlastně napůl. Ještě minulý týden jsem brázdil republiku a sbíral houby, co mi síly stačily. Ale nestačil jsem o houbové magii poklábosit s vámi, abychom si to užili ještě tak nějak společně.
V létě to až taková paráda nebyla, ale na podzim se s houbami roztrhl pytel. Když jsem měl konečně čas zapadnout do některého z našich krásných lesů, byl říjen. Okraje lesů se jen hemžily václavkami. Důvod, proč by i ortodoxní hříbkař sáhnul po václavce a ořezával jejich trsy, je vynikající guláš nebo ragú. Václavkám je dobré stínat jen hlavinky, nožky jsou jak gumové špagáty. Je žádoucí václavky tepelně opracovat, obsahují menší množství trochu protivného jedu. Prostě by se vám udělalo šoufl, no.
Lesy se jen hemžily takzvanými babkami neboli káčami. Kdo by řekl, že jde o hřib žlutomasý. Vzhledem k tomu, že čím je babka starší, tím je její klobouk popraskanější, se jí také přezdívá praskač. Vřele doporučuji poslechnout si, co o babkách vypráví pan inženýr Jiří Baier. Hustý. Netušil jsem například nic o nedohubech, kteří se na babkách množí při sušení a napadají i další houby. Takže budu asi jeden z těch prevítů, které odsoudil k smrti.
Choroš je houba, která umí být jedlá. Dozvěděl jsem se to v Krkonoších, kde ji horalé usušili a utloukli na prášek, kterým kořenili jídlo. Ale rozhodně to nezkoušejte jako já s troudnatcem kopytovitým, který se používal na takzvanou hubku na rozdělávání a přenášení ohně, nebo zastavení krvácení. Jedlý je choroš šupinatý nebo sírovec žlutooranžový.
U nás jsme se vyhýbali holubinkám – pro jistotu. Holubinka je jedlá a umí být i výtečné chuti, nicméně nemusí udělat dobře úplně každému. Většina lidí se tedy s jistotou vrhá především na hřiby. Letos se skutečné zadařilo, a tak jsme mohli potkat celkem dost hřibů smrkových, borových a suchohřib moravský. Jsou dobré na cokoli. Pokud nemám k dispozici šokové mražení, nemrazím houby v jakékoli formě. Jinak jsou vhodné k mražení hlavně ty mladé a tvrdé, jakmile v houbách pomalu vymrzne voda, ledové krystaly, které zvětší svůj objem, houbu potrhají a udělají z ní hadr na podlahu. Takhle se dá výborně naklepat chobotnice, ale houbám to nedělá moc dobře.
Houbařina je vůbec prolezlá spoustou pěkných pověr a rituálů, počínaje výběrem hub ke sběru, způsobem, jak houbu sebrat, zda sbírat červivé nebo ty trochu nahnilé. Raději bych se obrátil na zkušeného a normálního mykologa bez předsudků, který své stanovisko dokáže obhájit věcným argumentem. Co doporučit nemohu a čeho jsem byl svědkem, je sbírat houby s červy, které potom osolíte a necháte vypotit a sůl červy spolehlivě vypudí. Ona toho ta sůl totiž vypudí mnohem víc a z hub bude opět hadr na podlahu, tentokrát pro změnu ještě přesolený. Červy už jinak nejím. Houba nakousaná slimákem mě naopak nepohorší. Taky jsem zaslechl, že když uvidíte menší houbu, měli byste ji sebrat, protože když už jste ji viděli, tak chudinka víc nevyroste. No proč ne. Nebo že houby vás slyší, a když jste příliš hluční, tak se schovají. Umí zahlédnout blýskání čepele vašeho nože, takže by měl být schovaný v košíku, případně zavírací a zavřený.
Čím jsem starší, tím víc nahlížím, že tyhle vyprávěnky se říkají dětem, aby v lese nezakoply a nespadly na nůž, aby ze soucitu nenechávaly v lese menší houby a nedělaly v lese bordel. Jo a málem bych zapomněl. Nejvíc hub jsem naposledy nasbíral ve čtyři hodiny odpoledne. Takže to ranní vstávání bude tak trochu jako za starých časů fronty na banány. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
