Ve vlastní šťávě: Ubavit se k smrti

Co nemají, to buď nepotřebují, nebo si to prostě udělají. Umelou si vlastní mouku, vyrobí sýr, upečou chleba. Je to třeba, protože neumět to, patrně by umřeli hlady. Ale není to jen mus. Je to i radostná činnost, protože člověku nenaplní jen žaludek. Denně někam jezdit a nakupovat je téměř nemožné. Šla řeč a já poukázal na zajímavý jev posledních několika let.

Relativně mladí lidé, kteří rychle dosáhli úspěchu, bezdětní a svobodní, finančně zajíštění, jako by něco hledali. Něco úplně obyčejného. Jako by se vydělávání peněz najednou stalo dosaženým cílem a za ním už nebylo nic. A tak hledají uspokojení v pečení chleba, přípravě domácích těstovin, ale i stloukání stoliček, výrobě keramiky, prostě v něčem, kde lze zaměstnat ruce, dosáhnout jakési řemeslné zručnosti a, jak já říkám, odmastit si závity. A hlavně mít najednou před sebou hmatatelný výsledek vlastní práce.

Rozdíl mezi Jidášem a Klárou (sedláky na kopci) a těmito lidmi je, že oni to nedělají z dlouhé chvíle. Jidáš tento fenomén nazval „Ubavit se k smrti“. Napřed je cestování. Ale co když dostat se někam už není žádný problém? A co když už jsem viděl to, co jsem chtěl? Potom jsou na řadě sporty. Zumba, squash, jízda na kole. Ale ne proto, abych někam dojel. Prostě jen tak. Potom přitvrdí a létají letadlem, skáčou padákem a lezou po horách. No a když už není co, přijde i na tak obyčejné a zenově očistné činnosti, jako je válení těsta nebo hoblování prken.

Na moje kurzy chodili hlavně programátoři, potom překladatelé a tlumočníci, poslední dobou pracovníci z PR a marketingu. Vařit je baví a o to tady jde. Jsou systematičtí a důkladní. Na kurzech nejde o popíjení vína a pomlouvání místních restaurací. Je mou pýchou a ctižádostí, když lidé, kteří ke mně přijdou, odcházejí a umí upéct chleba nebo vytáhnout štrúdl a vytáhnout se tak před známými. A nehroutí se, když to napoprvé nevyjde. Berou to jako proces. Jako začátek cesty. Nebudou kvásku měřit teplotu a krmit ho třikrát denně. Protože tady nejde o to zabít nudu. Začnou vnímat vaření jako široký oceán znalostí a dovedností, na jehož břehu stojí a nechtějí jen tak surfovat po povrchu. Chtějí se nadechnout, potopit a pokusit se vylovit nějaký poklad.

Ta cesta je dlouhá a nejde o to se vším praštit a jít jen vařit. Jde o to přestat vnímat řemeslo jen jako kratochvíli. Vrátit se na začátek, naučit se abecedu písmeno po písmenu, naučit se psát slova a jednou - kdoví - sesmolit i nějakou báseň. A to je cesta od řemesla k umění. A cesta z šedi tohoto světa