Ve vlastní šťávě: Zaměstnavatel vs. zaměstnanec. Kdo tady komu platí a za co?

12. červen 2015
Ve vlastní šťávě

Lidé v restauračním byznysu se v zásadě dělí na dvě skupiny. První měla kuráž jít s kůží na trh. Rozjet kšeft sám za sebe, investovat do vybavení, zaplatit kauci, nájem a rekonstrukci, vytvořit produkt, najmout zaměstnance a začít vyrábět a prodávat, platit daně, nervovat se s každým dalším nařízením vlády, které mění podmínky podnikání v našem oboru. Druhá skupina jsou lidé, kteří prostě umí a chtějí pracovat, nedělat si starosti a dostávat výplatu.

Mohlo by se zdát, že první parta jsou hrdinové, kteří se odvážili riskovat, dřou se jako mezci a všichni jim hází klacky pod nohy. A ti druzí jsou peciválové, kteří koukají na hodinky, kdy budou mít padla. Nebo je tady druhý úhel pohledu: že první parta jsou prostě spekulanti a vykukové, kteří tyjí z práce vykořisťované dělnické třídy a staví si vily a bazény, zatímco umpalumpové na ně v kuchyni za mrzký peníz dřou. Pravda je – jako vždycky – někde mezi.

Zodpovědností zaměstnavatele je postarat se o své zaměstnance. Vytvořit jim ve vlastním zájmu optimální podmínky pro práci, protože ji dělají pro něj. Měl by mít zájem na jejich dalším růstu a vzdělávání. Měl by respektovat jejich možnosti, a pokud chce vyšší výkony, měl by zaměstnance motivovat.

Čtěte také

I zaměstnanec má samozřejmě svůj díl zodpovědnosti. V první řadě neprodává za peníze zaměstnavateli jen svůj čas. Jeden vykuk, který přišel na zkoušku do kuchyně kavárny a několik hodin tam prostál na jednom místě, aniž by se něčeho jen dotkl, se mě při odchodu zeptal, kolik dostane za čas, který u nás strávil. Jakým překvapením pro něj bylo, když jsem mu lehce naštvaně sdělil, že u nás jsme placeni za práci, a ne za strávený čas. Logika věci je neúprosná. Za strávený čas může být placený noční hlídač na vrátnici, ne někdo, kdo má produkovat a prodávat své výrobky. Jeho plat by měl být úměrný ne strávenému času a vynaložené námaze, ale vytvořenému efektu. Například někteří pizzaři už mají dneska provizi z každé prodané placky. Jaký smysl by mělo platit je za každou hodinu, kdy neudělali nic?

03372202.jpeg

Nejsem zastánce třídního boje a jsem mizerný (protože humánní) kapitalista. Proto bych rád vzkázal všem zaměstnancům, kteří chodí do práce za slibovanou a nevyplacenou výplatu, že každý další den, který stráví hledáním jiné práce, pro ně bude možná méně namáhavý a dostanou za něj zaplaceno úplně stejně. Tedy vůbec. Kdo čeká na výplatu déle než měsíc, je s každým dalším dnem větší a větší blázen, který dává něco za nic. Stejně jako zaměstnavatel, který platí svým lidem za něco, co nedělají.

Chytrý zaměstnavatel motivuje svoje zaměstnance, váží si jich, chrání je a pečuje o ně. Protože mu vydělávají peníze. A chytrý zaměstnanec odvádí svou práci, protože ví, že když má dobrého šéfa a dělá v silné firmě, na jejímž úspěchu má podíl, má v dnešní době o něco větší jistotu, že bude mít z čeho zaplatit nájem, za co jet na dovolenou a nechat své děti sportovat nebo hrát na saxofon. A pokud je někdo špatný zaměstnavatel, měl by se raději stát zaměstnancem a špatný zaměstnanec by si měl vyzkoušet, jaké to je být sám sobě šéfem. Pokud nejste spokojeni se svou mzdou, neremcejte a něco s tím udělejte. Pokud soustavně nadáváte na nízkou úroveň svých zaměstnanců, vězte, že jste si je vybrali a najali vy sami, a zvažte možnost, že na jejich výkonu máte lví podíl.

autor: Michal "Rachad" Hromas
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.