Venuše se Zemi podobá více, než jsme si mysleli. Její výzkum může pomoci vyjasnit naši vlastní minulost

Odborníci, kteří ho viděli na vlastní oči, o podivném tvorovi připomínajícím svinku hovoří jako o chňapalo-kanicovitém stejnorožci, což je označení odvozené od mořských ryb chňapala císařského a kanice červeného.

Napadená ryba byla podle úředníků nalezena ve státním parku Galveston Island. Jak píše Inhabitat, obrázek parazita uvnitř rybí tlamy koluje na sociálních sítích a mnozí lidé nevěří, že je skutečný.

Proč je výjev tak šokující? Je to vůbec poprvé, co vědci spatřili parazita při tom, jak nahrazuje celý orgán v těle hostitele. V podstatě se stává součástí ryby a přežívá díky hlenu vylučovaném v rybí tlamě. Zatím není jasné, kam až by mohla aktivita parazita vést. Zda by zůstalo pouze u nahrazení jazyka, nebo by se pustil i do dalších orgánů.

Vědci v současnosti nejsou schopní říct, jestli by parazit také mohl napadnout jiné živočišné druhy, případně člověka. Tvrdí ale, že „nezabíjí ryby ani nijak nepůsobí na člověka“. Zprávy o parazitovi a jeho chování v rybí tlamě však vyvolávají otázky související s lidským zdravím a bezpečností. Ačkoli může vypadat děsivě jako z hororových filmů, není to prý zabiják.

I přes tato ujištění je ale existence takového tvora pro mnoho uživatelů sociálních sítí alarmující. Jeden z komentujících napsal: „Díky za novou noční můru. Doteď známí netvoři už byli nuda.“

Parazit sežere rybě jazyk, zaujme jeho místo a živí se hlenem|foto:Profimedia

Vizualizace vycházející z údajů neziskové organizace Climate Central ukazují, že zhruba deset procent světové populace žije na půdě, která se, pokud bude pokračovat současný trend emisí uhlíku, časem zcela ztratí. Nový výzkum byl zveřejněn jen několik týdnů před začátkem konference COP26, která je všeobecně považována za poslední šanci, jak zastavit rychlou změnu klimatu.

„Rozhodnutí, která učiníme v Glasgow, a kroky, které podnikneme v tomto desetiletí, budou mít následky na stovky a tisíce let,“ řekl deníku The Guardian generální ředitel Climate Central Benjamin Strauss.

Vizualizace ukazují více než 180 míst po celém světě ve dvou verzích. Vlevo je zobrazují při oteplení o jeden a půl stupně a vpravo potom při oteplení o tři stupně Celsia. Možné pohledy do budoucnosti nabízí zpravodajský web Euronews.

Na webech, jako je Avito, si lidé můžou koupit oblečení z druhé ruky nebo použitý nábytek, v posledních měsících si tam ale zájemci můžou pořídit taky společníka, který je doprovodí na večírek, do kina nebo se kterým si prostě jenom popovídají v kavárně.

Anastasia Dubrovina na takovou praxi narazila na vrcholu koronavirové pandemie poté, co si přečetla o podobných službách pronájmu v Japonsku. Chtěla zjistit, co mladé Moskvany vede k tomu, že se nabízí jako přátelé na hodinu, a co přesně dělají.

„Před několika lety jsem narazila na článek o japonské agentuře Friends for the Hour, kde si můžete najmout herce, který bude předstírat, že je váš příbuzný nebo přítel. Zajímalo mě, jestli něco takového existuje i v Rusku. Ukázalo se, že na Avitu můžete najít cokoli, co si dokážete představit,“ vysvětluje fotografka.

Jaké to je fungovat bez skutečných přátel, ví z vlastní zkušenosti. „Po přestěhování do Moskvy jsem se ocitla bez kamarádů. Dokonce jsem tehdy musela oslavit své třicáté narozeniny sama. Není snadné najít si přátele v dospělosti,“ říká Dubrovina.

Podle ní si lidé stále častěji pronajímají společníky, kterým se můžou svěřit s problémy nebo tématy, u kterých mají pocit, že by je rodina nebo přátelé nepochopili. Cizím lidem se prý lépe svěřuje s finančními problémy, sexuální orientací, ale i s myšlenkami na sebevraždu.

Portréty fotografka pořizovala na místech, kde se „přátelé z inzerátu“ setkávají se svými klienty. „Obvykle to byla ulice, kavárna nebo byt. Během pandemie byly samozřejmě schůzky nahrazeny telefonáty. Ale na způsobu komunikace opravdu nezáleží. Rozhodující je, že lidé prostě chtějí mluvit,“ dodává.

V rámci výzkumného projektu Laurie Parsons z Royal Holloway (University of London) byly pořízeny záběry, které ukazují obrovskou plochu dřeva na okraji kambodžského hlavního města Phnompenhu. Jde o pokácené stromy určené k převozu do nedaleké továrny, která vyrábí módu pro britské spotřebitele. „Každá třetí továrna v Kambodži nyní spaluje lesní dřevo a to jsou jen ty, které to přiznávají,“ tvrdí Parsons. Zjištění byla publikována ve zprávě nazvané Disaster Trade: The Hidden Footprint of UK Production Overseas (Katastrofický obchod: skrytá stopa britské výroby v zámoří) a ukázala, že kambodžský oděvní průmysl denně spálí nejméně 592 tun lesního dřeva. Závěry studie přináší magazín Vice.

Na rozdíl od jiných odvětví je role světového oděvního průmyslu jako významného znečišťovatele životního prostředí spotřebiteli v současné době stále přehlížena. V posledních letech je ale označován za „druhé nejvíce znečišťující odvětví na světě“, hned po ropném průmyslu. Podle Světové banky je oděvní průmysl zodpovědný za více emisí uhlíku než mezinárodní lety a námořní doprava dohromady.

V rámci výzkumu vznikl i seznam konkrétních módních značek, které se na problému podílí. Jejich jména přináší exkluzivně právě magazín Vice. Podle něj jde především o diskontní řetězec Lidl, který chce teď slovy svého mluvčího celou záležitost vyšetřit. Na pálení dřeva se na dalších místech smutného žebříčku mají podílet taky značky Tu, C&A, Next a Bestseller. Společnost Tu uvedla, že už se dvěma z dotčených továren nespolupracuje a třetí bude „prošetřovat“. Taky firma Bestseller se chce dotčenými dodavateli zabývat. Vyjádření společnosti C&A a Next zatím není podle magazínu k dispozici.

„V devadesátkách si lidé nechávali vytetovat čárové kódy. Dneska chtějí QR kódy, které můžou naskenovat svými mobily,“ řekl pro server VICE italský tatér Gabrielle Pellerone. Byl to právě on, kdo vytetoval covid pas ve formě QR kódu, z něhož se stal virální hit. „Hodně lidí chce QR kódy, které odkazují na rodinné fotky nebo jiné vzpomínky, ale covid pas má společenskou funkci kromě toho, že se vztahuje také k nějaké vzpomínce,“ dodává.

Zkušenost potvrzuje také Lokesh Verma, tatér z Indie, podle kterého se lidé nebojí QR kódů, obecně, ale i v podobě tetování, díky pandemii. „Kvůli ní, kvůli tomu, že s QR kódy platíme – ať už v bance, nebo restauraci –, se z toho stalo něco normálního,“ říká. Vzestup této technologie je patrný také na případu ruské Moskvy, která vydává dočasná tetování QR kódu s covid pasem.

Další umělci potom popisují, jak jejich klienti chtěli vytetovat QR kód s odkazem na milostný dopis. Virálním se taky stalo tetování, které směřovalo na track Never Gonna Give You Up. „Nikdo neví, kam vás QR kód zavede, a je to zajímavý způsob, jak interagovat s lidmi,“ popisuje Max Mancin, jehož lýtko na skladbu „odkazuje“.

S tetováním QR kódů se nicméně pojí určité problémy. Například vyžaduje velkou zručnost daného umělce – vizuální stránka kódu musí být totiž velmi přesná, aby odkázala na správné místo. Stejně tak má svůj podíl na nefunkčnosti čas. Se starší, vrásčitou kůží se může QR kód změnit a přestat fungovat. Navíc není vůbec jisté, zda budou lidé tyto odkazy v budoucnu ještě používat.

Od Lanina debutu Born to Die uplynulo už deset let a za onu dekádu se zpěvačka musela vypořádat s nesčetnými kontroverzemi. Nejen v souvislosti se svým poslední albem, tedy Chemtrails over the Country Club, čelila umělkyně nařčením z kulturní apropriace a romantizování domácího násilí. Lana Del Rey tehdy na svém instagramu vzkázala fanouškům, že v podobně laděných textech bude pokračovat na chystané desce Rock Candy Sweet.

Jak ale poznamenává server NME, už nové album částečně reaguje na kritiku – ostatně nikde jinde zpěvačka ani nemůže, protože si minulý měsíc zrušila všechny účty na sociálních sítích. Na tracku Is Beatiful se například ptá svých posluchačů: „Co kdyby někdo požádal Picassa, aby nebyl smutný?“

Jak ve své recenzi píše britský Guardian, na nejnovějším albu se Lana Del Rey přiblížila obyčejnému člověku – zpívá například o Zoom hovorech nebo třeba o výletech do obchodu Target. Na jiných tracích se ale zpěvačka vrací ke svým dlouhodobým tématům a opět se stylizuje jako „bad girl“. Přesto server o albu píše, že jde o její doposud autobiograficky nejpřímočařejší desku. „Dokumentuje tam ztracenou lásku a počátek té nejnovější, blízký vztah se sestrou a taky náročný vztah s matkou.“

Rodina se promítla také do procesu tvorby – textově do závěrečného tracku Sweet Carolina přispěli její otec Rob a sestra Chuck. Na něm ukazuje server Pitchfork také to, že se Lana zbavila otěží předchozí desky a je mnohem hravější – track sice věnuje své sestře, zničehonic ale zpívá o kryptoměnách a iPhonu 11.

Hned několik recenzí vyzdvihuje zpěvaččiny vokály. Server NME její hlas označuje jako „nejbohatší, nejpříjemnější a nejvíc fascinující, jaký kdy byl“. Webové stránky například v této souvislosti zmiňují skladby Arcadia nebo Sweet Carolina.

Podívejte se taky na Láska, svoboda a uchozené nohy. Lana Del Rey na nové desce odhodila strojenost a bere nás k táboráku a Uvěřitelný smutek s pruhy a 50 hvězdami. Je Lana Del Rey nejlepší žijící americká písničkářka?.

Jako problematické se ukázaly Ai-Diny oči, respektive její oči-kamery, a modem. Její vyspělá technologie přiměla tamní bezpečnostní složky podezřívat robotku ze zapojení do špionáže. Britský velvyslanec v Egyptě se potom nechal slyšet, že vyjednat propuštění Ai-Dy nebylo vůbec jednoduché. Celníci sice nabízeli, že robotku pustí na svobodu, jenže jen pod podmínkou, že vyjmou například některé z jejích součástek.

Tvůrce robotky Aiden Meller ale naléhal, že něco takové nepřipadá v úvahu. „Můžeme se zbavit modemu, ale nemůžeme jí vyjmout oči,“ řekl Meller serveru Guardian. Oči-kamery jsou totiž pro Ai-Du zásadním pomocníkem při malbě.

Nakonec robotku celníci po 10 dnech netknutou pustili na svobodu – jenom několik hodin před začátkem akce s názvem Forever Is Now, kterou každoročně pořádá multidisciplinární firma Art D’Égypte, podporující egyptské umění a kulturu. Ai-Dina účast měla být jedním z hlavních momentů večera.

Robotka vytvořená v Británii používá kromě svých očí a vyspělých algoritmů také robotickou paži, se kterou tvoří převážně abstraktní umění. Ai-Da má už na svém pomyslném kontě výstavy ve významných institucích, jako jsou třeba Tate Modern nebo Barbican Centre. Více si o jejím původu můžete přečíst v jednom ze starších příspěvků Radia Wave.

Jak upozorňuje Inhabitat, úspěšný experiment se připravoval velmi dlouhou dobu. Boyan Slat, v současnosti sedmadvacetiletý nizozemský vynálezce, zakladatel a ředitel společnosti The Ocean Cleanup, jejímž cílem je odstraňování plastových odpadů ze světových oceánů pomocí plovoucích norných stěn, měl údajně plán na vyčištění oceánů už v osmnácti.

Nezisková organizace si stanovila impozantní cíl: do roku 2040 odstranit z oceánů devadesát procent plovoucích plastů. V roce 2018 uvedla na trh své první zařízení na jejich zachytávání. Tehdy ale nebyla úspěšná, protože se velmi brzy rozlomilo. Model z roku 2019 byl už o něco lepší, ale stále nedokázal splnit stanovený úkol.

Loni v létě společnost Ocean Cleanup postavila obrovskou plovoucí bariéru ve tvaru písmene U, která směřuje odpadky do dlouhé plovoucí sítě. Tým, který na testovacím čištění pracoval, zařízení pojmenoval Jenny. Každých několik týdnů se síť naplní plastem, posádka ji vytáhne a vyprázdní do nádoby na odpadky, poté ji znovu připojí a vyšle sbírat další harampádí. Plast se poté dopraví na břeh, kde je recyklován.

Jedna taková Jenny dokáže pojmout přes 10 tisíc kilogramů plastu. Slat si myslí, že pokud by jich zapojili deset, do pěti let by mohli zlikvidovat polovinu takzvané Velké tichomořské odpadkové skvrny, tedy místa, kde je v severním tichomořském koloběhu velmi vysoká koncentrace oceánského odpadu.

Ne všichni ale sdílí jeho nadšení. Zvláště když spočítají náklady na tankování lodí. „Jakmile se plast dostane na otevřené moře, je akce finančně velmi náročná. Spotřeba fosilních paliv nutných k tomu, aby se zařízení dostalo zpátky, je opravdu vysoká,“ říká Miriam Goldstein, ředitelka oceánské politiky think-tanku Center for American Progress.

Slat už projektu zasvětil téměř deset let života a neztrácí naději. Na Twitteru napsal: „Je ještě spousta věcí, které se musí doladit. Ale jedno víme už teď: pokud nasadíme menší flotilu těchto zařízení, dokážeme mořský plastový odpad vyčistit.“

Nedostatek spánku i Alzheimerova choroba způsobují rychlejší odumírání buněk a tím také zhoršování poznávacích funkcí, jako jsou paměť, soustředění, schopnost orientace, chápání nebo vyjadřování. Mnozí odborníci spojují vznik onemocnění právě s nedostatečným spánkem.

Výzkumníci z Centra spánkové medicíny na Washingtonské univerzitě po dobu několika let sledovali poznávací funkce velké skupiny starších dospělých. Jejich analýza, srovnávání hladiny proteinů souvisejících s Alzheimerovou chorobou a měření mozkové aktivity během spánku pomohly rozklíčovat komplikované vztahy mezi spánkem, Alzheimerovou chorobou a poznávacími funkcemi. Jejich závěry by mohly pomoci při snahách o zachování bystré mysli lidí do pozdního věku.

„Určit, jak spolu souvisí spánek a různá stadia Alzheimerovy choroby, bylo velkou výzvou. Abychom však mohli začít navrhovat jakoukoliv léčbu nebo prevenci, je to naprosto zásadní,“ uvedl jeden z autorů studie, docent neurologie a ředitel Centra Brendan Lucey.

„Naše studie naznačuje, že pro celkovou dobu spánku existuje střední rozsah neboli ‚sladká tečka‘, při jejímž dodržování je úroveň poznávacích funkcí stabilní.“ Podle něj byly příliš krátké a dlouhé doby spánku spojené s horší poznávací výkonností, možná kvůli spánkovému deficitu nebo špatné kvalitě spánku.

Dalším krokem bude podle něj zjistit, jak dosáhnout přirozeného prodloužení spánku na „ideální“ délku u lidí, kteří ho mají nedostatek proto, že nemůžou usnout nebo se příliš brzy budí a pak už znovu neusnou. A také, jak velký vliv na jejich poznávací funkce by to mělo.

A jak probíhal výzkum? Vědci si vybrali sto lidí s věkovým průměrem sedmdesát pět let, kteří například vždy několik dní v řadě spali s drobným elektroencefalogramem (EEG), přístrojem na měření mozkové aktivity, na čele, odebírali jim mozkomíšní mok, měřili mozkovou aktivitu. Celkově po dobu čtyř a půl roku.

Poznávací funkce mozku se na základě měření pomocí EEG zhoršovaly u lidí, kteří spali méně než čtyři a půl a více než šest a půl hodiny. Samotní „spáči“ vždy uváděli z jejich pohledu o hodinu delší dobu spánku, než naměřil přístroj, tedy pět a půl a sedm a půl hodiny. O výzkumu zveřejněném v odborném časopise Brain píše web Medical Express.