„Vezměte si příklad z muslimů,“ kázal Jan Hus. Středověká Praha byla plná migrantů
Česko je jednou z etnicky nejméně pestrých zemí Evropy. Nebylo tomu tak ale vždy. Jaká etnika žila v českých zemích ve středověku? Byla česká společnost multikulturní? A jaké byly naše vztahy s islámským světem? O středověkém pojetí etnicity jsme mluvili s archeoložkou Dagmar Winklerovou.
Ve Velké Británii nedávno nečekaně eskalovala diskuze o animovaném seriálu, který se odehrává v době, kdy byla země součástí Římské říše. Objevila se v něm totiž postava elitního římského občana černé pleti. Autoři byli okamžitě obviněni z podléhání diktátu politické korektnosti a manipulování s historickými fakty. Na jejich obranu se postavila například známá historička Mary Beard, která připomněla multikulturní charakter Římské říše, zasahující až do Afriky, do diskuze se ale zapojili intelektuálové s různými názory.
V českých zemích černošské obyvatelstvo nežilo nikdy, i u nás se ale najdou drobné příklady narušující dominantní výklad. U mikulčického kostela se v 50. letech našel hrob asi z 9. století, ve kterém podle antropologické analýzy s největší pravděpodobností leží mladý muž černošského původu. Předpokládá se, že patřil k vyšší společenské vrstvě, jinak by ho nepohřbili na prestižním místě. Také musel být křesťan, leží totiž na křesťanském pohřebišti. Nic víc o něm ale bohužel nevíme.
Existuje aspoň nějaká teorie, kdo to mohl být?
Petr Charvát ze Západočeské univerzity přišel s tím, že by se mohlo jednat o etiopského křesťana. Ve stejnou dobu došlo v Egyptě k povstáním proti arabské nadvládě, takže je možné, že někteří tamní křesťané uprchli. Ale jsou to jen fabulace.
Kdo všechno osidloval v historii naše území?
Od 6. století k nám přicházeli Slované, během raného středověku se pak objevovaly další skupiny. K těm prvním patřili židé, kteří k nám přicházeli pravděpodobně už v 10. století z arabské Andalusie. V arabských i říšských letopisech se zmiňuje statečný čin židovského družiníka císaře Oty II., který císaři zachránil život, když mu daroval v bitvě vlastního koně a pak v pěším voji zahynul. Dokládá to, že židé v té době pronikali do společenských struktur.
Třetí velkou skupinou, která hrála významnou úlohu už od 12. století, byli německojazyční obyvatelé. Pocházeli hlavně z Bavorska, severního Německa a z území dnešního Holandska. Usazovali se v dosud nepříliš obydlených oblastech a přinášeli s sebou i různé specifické dovednosti. Hodně se věnovali třeba hornictví. Od 13. století se tady díky Němcům prosazovaly některé vyspělejší právní a hospodářské formy.
Jaký byl poměr těchto skupin v rámci všech obyvatel?
Na území dnešních Sudet už tehdy převládalo německy mluvící obyvatelstvo. V ostatních částech země žila především česká většina. Jazyková příslušnost se ale někdy těžko určuje. Například v židovských výkladech písma ze 13. století, které jsou psané hebrejsky, se objevují české glosy. Jejich autoři potřebovali písmo srozumitelně vysvětlit svým souvěrcům, a tak používali české věty a výrazy. Nasvědčuje to tomu, že židé tehdy běžně používali češtinu.
Víme, jak moc se jednotlivá etnika mezi sebou mísila?
Ve 13. století vídeňská synoda nakazovala Pražanům, aby nezvali židy a židovky ke stolu, nehodovali s nimi a netančili na jejich svátcích. To je důkaz toho, že se to pravděpodobně běžně dělo. A šlechta byla samozřejmě vždy velmi kosmopolitní.
Jací jiní cizinci, o kterých dnes moc nevíme, zde žili?
Významnou skupinou cizinců byli učenci, kteří se shromažďovali na panovnickém dvoře. S jistotou víme, že na dvoře Václava II. působil španělský astronom Alvarado de Oviedo a zřejmě tu pobývala celá španělská skupina, a na dvoře Přemysla Otakara II. působil italský notář. Za vlády Rudolfa II. se z Prahy stala světová metropole a přicházelo do ní obrovské množství migrantů z celé Evropy, především z německy mluvících zemí, Polska a nejvíc z Itálie. Renesanční sloh byl na vzestupu a vyšší vrstvy freneticky přestavovaly a budovaly. Poskytovalo to skvělé pracovní příležitosti pracovníkům hlavně ze severní Itálie, kde tehdy navíc docházelo k přelidnění. Řemeslníci a architekti odcházeli do Prahy skutečně v masovém měřítku. V naší kultuře zanechali významnou stopu v postavě Jana Blažeje Santiniho, který pocházel z třetí generace migrantů.
Jak sami sebe tehdy lidé vlastně vnímali? S čím a kým se identifikovali? Třeba národní uvědomění tehdy ještě neexistovalo...
Lidé v každé době vnímali odlišnosti. Bavíme-li se o identitě ve smyslu pocitu solidarity, tak se domníváme, že většina cítila solidaritu s rodinou, rodem, obcí nebo nějakým menším regionem. Pro Němce z jedné strany říše by Němec z druhé strany, mluvící úplně jiným dialektem, byl pravděpodobně stejný cizinec jako Čech. Existovala ale také identita stavovská, například mezi příslušníky mnišských řádů a samozřejmě mezi šlechtou.
Vybavuju si příklad z rudolfinské doby, kdy do Prahy přišla Alžběta Johana Vestonia, která se pak stala naší velmi významnou renesanční básnířkou a ve své době byla nazývána ženský Ovidius. Westonovi byli političtí uprchlíci, kteří utekli za vlády Alžběty II. pravděpodobně z náboženských důvodů. Přišli bez prostředků, otec rodiny tady pak navíc zahynul při pokusech vydělat si alchymií. Matka s Alžbětou Johanou pak obcházely místní šlechtu, apelovaly na stavovskou solidaritu a žádaly o přispění. Víme, že třeba Petr Vok z Rožumberka jim nějakou částkou přispěl.
Jak moc důležitá byla náboženská identita?
Náboženství určitě hrálo významnou roli. Často se ale lidé identifikovali jen se svojí denominací. Známe případy, kdy se protestanti radši spojili s Turky než s katolíky, nebo když byli protestanti nucení ke konverzi, tak radši zvolili židovskou víru než katolictví.
Jaký byl vztah českých zemí a islámského světa?
Kontakty jsou prokázané už v raném středověku. V umění Velké Moravy nacházíme jasně patrné vlivy íránského umění, zdá se, že se nejednalo o výjimku, například na dvoře andaluského vládce se běžně vědělo, že existuje nějaká slovanská země. Ve vrcholném středověku se staly módou poutě do svaté země. Zajímavým svědectvím z pozdního středověku je spis Martina Kabátníka, který byl pod obojí a tuto pouť vykonal. Muslimy popisuje celkem objektivně. Zaujalo ho například, že nenutili k násilné konverzi a přijímali pouze dobrovolné konvertity.
Obeznámenost s koránem byla obecně v učeneckých kruzích značná. Například Jan Hus evidentně korán četl, protože na něj odkazuje. Sice ho jako celek z hlediska křesťanského duchovního odsuzuje, ale zmiňuje se třeba, že zbožnost některých muslimů by mohla být vzorem i pro křesťanské věřící. Když začaly války s Turky, tak odkazy na islám začaly být silně negativní. Radikálním bojovníkem proti islámu byl šlechtic Václav Budovec z Budova. Napsal knihu, část jejího názvu je Antialkorán, to jest Mocní a nepřemožení důvodové toho, že Alkorán turecký z ďábla pošel. Pikantní je, že když později čeští stavové vyhodili místodržící z oken a hledali spojence proti Habsburkům, tak se obrátili i na tureckého sultána. Když pak sultán poslal poselstvo, tak ho po Pražském hradě neprovázel a netlumočil mu nikdo jiný než odpůrce Turků Václav Budovec. Můžeme to brát jako důkaz, že politici se už v 17. století vyznačovali velmi pružnou páteří.
Vzpomněla byste si na někoho, koho běžně považujeme za Čecha nebo Češku, ale ve skutečnosti má jiný nebo pestřejší původ?
Celkem ilustrativní je, že jsme si v anketě o největšího Čecha zvolili našeho nejvýznamnějšího panovníka Karla IV., kterého rádi nazýváme Otcem vlasti. Karel IV. byl po otci Lucemburčan, po matce napůl Čech a napůl rakouský Habsburk a za manželky měl Francouzku, Němku, Polku a princeznu vychovanou na uherském dvoře.
Jak dnes archeologové a historici při pátrání po těchto odpovědích postupují?
Snažíme se spojit dohromady všechny možné prameny – archeologické nálezy, genealogie, genetické výzkumy. Sám o sobě každý poskytuje jen jeden výsek reality. Takový typický příběh je z doby první křížové výpravy, která narušila pravděpodobně celkem bezproblémové soužití Čechů a židů. Židovské letopisy uvádí, že když křižácká vojska přitáhla na konci 11. století do Prahy, muslimové byli stále v nedohlednu, a tak si chtěli zchladit žáhu na pražské židovské obci. Ve spisech se obsáhle líčí pogrom a násilím vynucené přijímání křesťanství. Židy nakonec zachránil český panovník, který na jejich obranu postavil vojsko a odvedl je na bezpečné místo. České prameny jen lakonicky uvádí, že „toho roku velká úmrtnost lidu se stala a židé přijímali křesťanství“.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
