Více demokracie, méně klidu na práci. Studentské stávky za klima ukazují správné fungování univerzit
Před 17. listopadem se na univerzitách rozbíhají okupační stávky a další protestní akce nejen za klima. Jejich ohlášení vyvolalo na sociálních sítích bouřlivou diskusi, která ukazuje, že značná část české veřejnosti má velmi omezený pohled na smysl vysokoškolského studia i samotných univerzit.
Studenti mají studovat a nikoliv stávkovat. Když stávkují a nestudují, jsou zjevně líní, nechce se jim učit a navíc plýtvají veřejnými penězi. Asi tak by se daly shrnout nejčastější kritické reakce na stávky, které tento týden na popud iniciativy Univerzity za klima probíhají na řadě fakult v Praze, Brně i dalších městech.
Některým kritikům nevoní ani motivy a požadavky stávkujících (v tomto případě tlak na klimatickou odpovědnost univerzit i vlády, ale mimo jiné i lepší ohodnocení doktorandů i zaměstnanců). Jiným vadí už samotný fakt, že se studenti do nějaké stávky vůbec pouštějí, bez ohledu na to, jestli požadují zelenější univerzity, nebo víc přednášek o háčkování.
Není náhodou, že se představa „potřebují klid na studium“ podezřele podobá nechvalně známému normalizačnímu argumentu „klid na práci“. Odhaluje totiž, jak moc jsme univerzity přestali vnímat jako svébytná střediska vzdělanosti a klíčové pilíře občasné společnosti. Namísto toho je chápeme jen jako poskytovatele služeb – stejný osud ostatně potkal i řadu jiných společenských institucí.
Projevilo se to už před stávkami, poté, co se v návaznosti na návrh z dílny Národní ekonomické rady vlády začalo debatovat o školném. Velká část veřejnosti vysoké školy zjevně považuje jen za přípravky na budoucí lukrativní zaměstnání. V této logice je pak přirozené, aby student tuto službu co nejvíce zužitkoval, tedy nestávkoval, nestudoval nějaký „zbytečný“ obor s malou vidinou budoucího zisku a případně si za to dokonce platil. Už za pandemických lockdownů se navíc ukázalo, že za nepodstatnou je vnímána i fyzická existence univerzit. Frustrace studentů z online výuky přitom většina veřejnosti i politiků ignorovala.
Protesty, stávky a další akce jsou pak přirozenou součástí sebevytváření univerzit. Docházet jednou za pár let k volbám je jen malá část skutečné demokracie, a stejně tak je docházení na přednášky jen dílčí částí skutečného vzdělání a univerzitního života. Univerzity lze chápat i jako jakési trenažéry či inkubátory demokracie. Bylo by tedy spíše podivné, kdyby si studenti nekladli požadavky a nepokoušeli se o fungování svých škol aktivně spolurozhodovat, popřípadě je sami spoluvytvářet. Oni sami jsou totiž součástí univerzity. Vzhledem k omezené délce studia navíc jen těžko mohou čekat na to, kdy a zda vůbec dojde k nějakým institucionálním změnám shora.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Okupace a přespávání v posluchárnách navíc velmi dobře ukazují, že akademická obec není jen nějaký abstraktní koncept, ale skuteční lidé ve skutečném prostoru. Není náhodou, že přesně před deseti lety to řada studentů poprvé pochopila při protestech proti tehdejším asociálním reformám a pokusech o zavádění školného ze strany neslavné Nečasovy vlády. K novým stávkám a demonstracím ostatně dochází zrovna v současné situaci, která se té tehdejší velmi podobá.
Univerzity, tedy ony živé komunity studentů a akademických pracovníků, byly vždy mezi prvními sektory společnosti požadujícími řešení palčivých problémů a systémové politické změny. Současné stávky jsou projevem jejich normálního a správného fungování. A pokud už tu je nějaký důvod ke znepokojení a kritice, je to spíš otázka, proč požadavky současné stávky nenacházejí větší odezvu v politice či médiích, a proč se nestávkuje i jinde.
Univerzita jako poskytovatel služeb, nebo jako klíčový pilíř občanské společnosti? A proč by bylo spíše podivné, kdyby studenti nestávkovali a neprotestovali? Poslechněte si celý komentář Matouše Hrdiny.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.