Viet Cong jsou mrtví a pod jménem Preoccupations vyprávějí o tísnivém tlaku každodennosti

6. říjen 2016

On Air

Vstát z postele, obléct se, nebo se dokonce jen najíst. Samozřejmé úkony, zdající se jako snadná každodenní rutina, činí kolikrát slušný problém. Ve zrychleném tempu života ve městě, při neustále vyvíjeném tlaku ze všech stran si na jeho přítomnost tak dlouho zvykáte, až se začlení do každého dne a už si ho ani tolik nevšímáte, přicházejí Preoccupations se svou eponymní deskou. Kanaďani, dříve známí jako Viet Cong, na novince přinášejí ten pravý soundtrack ke všem probdělým nocím a pocitům, že z nekonečného rotování ve vakuu vlastních myšlenek není úniku. A předávají ho s lehkostí a jistou nadějí, že si na všechno nakonec zvyknete. Protože co taky zbývá jiného.

Když vyšla, toho času ještě pod jménem Viet Cong, v roce 2013 první kazeta na labelu Mexican Summer, vzbudilo to jistou senzaci. Frontman noise-punkových Women Matt Flegel se založením nové kapely po smrti kytaristy dlouho neotálel. Módní vlna post-punkových kapel s kombinací kytar a syntezátorových smyček už byla pomalu na ústupu, ovšem Viet Cong se podařilo na sebe strhnout pozornost jistou nepředvídatelností a syrovostí. Loňský debut „Viet Cong“ na indie labelu Jagjaguwar byl tak očekávanou hudební událostí. Při svém pražském koncertě v srpnu téhož roku odehráli strhující set a na jedenáctiminutový noisový opus Death volně navázali novou skladbou Memory. Byl to jakýsi teaser na připravovanou desku, nikdo ještě ale netušil, že druhé album vyjde už pod jiným názvem.

Část post-punkových kapel vznikajících koncem 70. let v čele s Public Image Limited, vedených Johnem Lydonem aka Johnny Rottenem z kultovních Sex Pistols, nebo například The Fall či Gang Of Four, sázely na repetitivní rytmiku, syntezátory a silně politické texty. I samy názvy kapel, vycházející z přirozené punkové touhy provokovat, nadzvedávat měšťáky ze židle a posouvat hranice toho, co je ještě snesitelné, se nesly v tomto duchu. Netřeba chodit daleko, Warsaw Iana Curtise změnili své jméno na Joy Division podle nacisty tajně zřizovaných bordelů uvnitř koncentračních táborů (sami Joy Division se podobným tématům věnovali opakovaně, například ve skladbě Warsaw), nebo Gang Of Four, kteří na to šli z druhé strany a své jméno si vzali od skupiny čtyř členů čínského politbyra, sdružených pod taktovkou vdovy po Mao Ce-tungovi.

V tomto kontextu se na provokativním názvu Viet Cong nejeví nic divného. Nicméně někteří fanoušci začali kapele házet klacky pod nohy. Na koncerty chodili s transparenty a pikety, na twitteru rozjeli kampaň #ShutDownVietCong a pár klubů jim pod tímto tlakem bojkotovalo koncerty. V atmosféře zběsilého volání po politické korektnosti tak ještě v září loňského roku oznámili Viet Cong změnu názvu. Jak sám Flegel uvedl pro magazín Fact, jde mu především o hudbu a pojmenováním své kapely nechtěl nikomu ublížit. Rozhodování o novém přízvisku se spolu s přípravou dalšího alba natáhlo až do letošního dubna, kdy spolu se jménem Preoccupations vyjel i první singl z chystané desky „Anxiety“. Neklidná hymna postavená na rozostřených kytarách, pomalém, lezavém nástupu a lakonickém refrénu o dvou slovech – všezahrnující úzkost – je zároveň nakonec i otvírákem celého alba. Text popisující paralýzu způsobenou stresem a úzkostmi vznikl při Flegelově cestě autem zpátky z letiště po dnech strávených ve zkušebně při práci na nové desce. Jednoduchý rytmus, ruchy na pozadí a až wireovská příjemná synťáková melodie jakoby předkreslovaly, jakým způsobem se Flegel a spol. oprostili od své dřívější tvorby a že u Preoccupations se můžeme pomalu rozloučit s jistou primární hitovoství, jakou předváděli pod hlavičkou Viet Cong.

Preoccupations – Preoccupations|foto: Jagjaguwar

Preoccupations na nahrávce upírají zrak decentně k tvorbě Women a opět hodně k velikánům osmdesátých let. Paradoxně nevytvořili žádný magicky opojný hit, jako tomu bylo na předchozí desce, cesta do jádra skladeb tentokrát trvá mnohem déle, nejde však upřít větší citlivost a propracovanost v koncepci celé nahrávky. V čem se debut mohl zdát chaoticky zpíchlý horkou jehlou, deska Preoccupations funguje o poznání plynuleji. Na povrch vyvěrá inspirace již zmiňovanými Wire (jejichž odkaz je možná neplánovaně otištěn i v minimalisticky geometrické grafice na obalu desky), což nejvýrazněji vystupuje například v Memory. Nejdelší skladba na celém albu spolu s Death patří mezi nejsilnější zářezy, samotný Flegel ji bere jako takový trojsong. Vzpomínka na The Cure i New Order je ještě v živé paměti, jemné vazby v prolukách pomáhají vyprávět o její nestálosti. Pomalá ztráta a splývání vzpomínek do neurčitého toku jsou skutečností, která by mohla vyvolávat zoufalství. Preoccupations se však snaží přinést naději a vyzývají v refrénu, že není potřeba se neustále omlouvat za své chyby.

Nikdy asi nebudou stoprocentně originální kapelou s pionýrským zvukem, což je vlastně už od podstaty žánrů, z kterých opisují, v současnosti prakticky nemožné, nicméně se jim podařilo vyvázat se z post-punkových klišé a vydat se experimentálnější cestou, nakročenou v Death. Preoccupations jakoby s novým názvem a albem svým způsobem dospěli a zklidnili se. Ať už se budeme bavit o Monotony, popisující ubíjející práci ve skladu na koberce, nebo hymně nemohoucnosti Degraded s typicky nepříjemným synťákem, víc než na servírování čiré temnoty se tu hraje na pochopení všech opakujících se situací, které jsou prostě na nic, a každý je moc dobře zná. V těch každodenních zdánlivě bezvýznamných bitvách to zkrátka projíždějí občas úplně stejně. Nestěžují si, spíš ukazují, že v tomhle nikdo není sám. A to vždycky potěší…

Hodnocení: 80 %
Preoccupations – Preoccupations (Jagjaguwar, 2016)