Vlčí ostrov – tak trochu jiná cesta z města

Norský román Vlčí ostrov je skvělá četba pro ty, co v pohodlí kavárny přemýšlí, že by možná rádi na nějakou dobu žili mimo město, ale neodvažují se to zkusit. Díky Rolstadové autobiografickým zápiskům se člověk unavený civilizací a městskou divočinou ocitá přímo v divočině opravdové. Lékař Lajle diagnostikoval klinickou depresi, doporučil jí žít klidný život a předepsal jí antidepresiva. Ona se místo toho rozhodne pro to, co je pro ni nejpřirozenější: vydává se do kanadské divočiny. Tam na deprese a vzdechy není čas.

Lajla opouští Norsko a odjíždí přes zimu hlídat soukromý areál na kanadském ostrově. Je to daleko od všeho, je tam zima, zima, zima, vlci, kojoti, myši, orli, jídlo složitě vydobyté z toho, co okolní příroda dá, internet jen občas za dobrého počasí, trochu té nešťastné lásky. A taky samota a strach, takže Lajla spí se sekerou v ruce. A temnota, kterou si s sebou nosí každý z nás. Před tou nelze nikam ujet.

Právě v tematizování strachu a popisování jednoduchého života v pevném sepětí s přírodou je nejsilnější. (Když jde Lejla mrazivým lesem, trnete hrůzou spolu s ní a máte chuť jít zatopit.) Při četbě si uvědomíte, o kolik dobrodružství jsme v civilizaci ochuzeni: myši se zakously do zásob ve sklepě, ježci rozhryzávají pneumatiky a brzdová lanka, sovy lítají nebezpečně nízko, vlci se procházejí v noci po zahradě, takže je dobré čůrat kolem keřů, večer je v domě slyšet kůrovec. A vyžít se dá z mála.

Vlci|foto: CC0 Public domain

Vlčí ostrov je také kniha o psaní. Že to někdy jde a někdy nejde. A že nemá smysl se žánrově omezovat. Lajla se vrací do Norska, dokončí svůj druhý steampunkový román, reakce nakladatelství je ale zamítavá. Navrhnou jí, aby zkusila něco jiného, a ona se rozhodne zapisovat prostě to, co zažívá. Cestování po Spojených státech zase zpátky do Kanady vstříc nové meditativní správcovské misi v divočině. A spoustu setkání: i přes svou nesmělost se Lajla neustále seznamuje s lidmi, kteří se stejně jako ona rozhodli žít jinak, mimo tabulky, uzávěrky a shora daná pravidla. Ale táhne ji to zase dál, jinam, možná i konečně k někomu.

Často se nelze ubránit dojmu, že čtete blog – text vzniklý v tekuté době. Což je překvapivé, protože dost možná valná část textu vznikala mimo civilizaci. Útržkovitost a poměrně jasné vytyčení, o čem psát a o čem už ne, je v něčem zarážející. Rolstadová je sice zahleděná do sebe, ale nefotí si u toho pořád selfie a ezoterických mouder o sebepoznání je v knize tak akorát, že vás nebudou štvát. Skvělá kniha pro blížící se podzim a temnotu, co s ním přichází.

Lajla Rolstadová, Vlčí ostrov – Kniha Zlín, 2016, přeložila Daniela Mrázová, 242 stran.