Vlny z Hokkaidó

Leckoho může tohle spojení mírně udivit, ale v mém případě to je prostě symbióza zásadních životních okamžiků. Do Japonska jsem se poprvé zamilovala někdy ve třetí třídě, díky úplně nejoblíbenější knize mého táty, kterou je Šógun od Jamese Clavella. Vypráví příběh anglického lodivoda, který v 16. století ztroskotá u japonských břehů. Román má tři pořádně tlusté díly, četla jsem ho nespočetněkrát a rozhodně ještě budu. K lyžování mě přivedla máma, když mi byly asi tři, a konečně, narodila jsem se v zimě, odtud zřejmě trvalá láska k prašanu.

Moje cesta povede přes Helsinky a Osaku do Niseka, které se skládá ze čtyř středisek na jednom sopečném kopci s názvem Niseko Annupuri (1309 m n. m.), což je nejvýchodnější vrchol pohoří Niseko Volcanic na ostrově Hokkaidó. Díky sopečné činnosti je tu taky hodně horkých pramenů „onsens“, kde je možné zrelaxovat pořádně bolavé nohy, k tomu očekávám samozřejmě saké, a protože nejsem rozhodně jediná, kdo za nadpozemskou sněhovou nadílkou vyráží, přibude snad i spousta nových lyžařských parťáků.

Nic konkrétnějšího zatím nemám, věrná heslu „freestyle“, i co se plánování týče, se 25. února ráno nalodím na Letišti Václava Havla, a co bude dál, můžete sledovat se mnou prostřednictvím webu i éteru Radia Wave. Gokoūn o inorimasu!