Vyřazené západní oblečení zaplavilo Keňu. Teenageři mají cool outfity, textilní průmysl ale kolabuje

22. únor 2019

Do východoafrické Keni jen za loňský rok dorazilo 150 tisíc tun použitého oblečení z bohatších kontinentů. Mezi místními se těší oblibě kvůli nízké ceně a módním střihům. Z obchodu se secondhandovým textilem se stal samostatný sektor, který dnes jen v Keni živí asi 2 miliony lidí. Je ale udržitelný i do budoucna?

„A na co jsou ty oranžové kovové krabice?“ ptala se mě před časem skupinka thajských odborníků na životní prostředí, která byla na návštěvě v Česku. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že myslí kontejnery na sběr použitého textilu. Ačkoliv jsou v ulicích českých měst vidět stále častěji, svým hostům jsem byl schopen jen přeříkat to, co jsem si přečetl přímo na kontejnerech – že sebrané oblečení buď využijí neziskové organizace, nebo z něj vznikne materiál na výrobu nového textilu. Malý zbytek skončí na skládce nebo ve spalovně.

Když se ale člověk začne pídit po podrobnostech, zjistí, že ne všechno použitelné oblečení zůstává v Česku. Je to pochopitelné, zas tak velká země nejsme. Stejně jako u podobných projektů ve zbytku Evropy i od nás část textilu putuje do rozvojových zemí. Objem oblečení, který si obyvatelé bohatých zemí zvykli nakupovat a zakrátko zase vyhazovat a vyvážet do zemí takzvaného globálního jihu, je tak velký, že dokázal zamávat ekonomikou některých afrických zemí a navázal se na něj celý nový ekonomický sektor.

Logo

Ještě v 70. letech textilní průmysl v Keni zaměstnával půl milionu lidí. Dnes jich živí už jen okolo 20 tisíc. Jedním z důvodů jeho úpadku je právě dovoz vyřazeného zboží z Evropy, USA a Kanady, které sem začalo proudit v 80. letech v rámci rozvojové pomoci. Mezi místními se pro něj vžilo označení „mitumba“ a podle průzkumů si ho kupuje víc než polovina Keňanů a Keňanek ze středních a chudších vrstev. Hlavní důvod je jasný – použité oblečení je levnější, také ale víceméně odráží trendové vlny velkých oděvních řetězců, samozřejmě s určitým zpožděním. V ulicích hlavního města Nairobi dnes můžete potkat teenagery prohánějící se na mopedech v tričkách, za které by dnes ve stylových vintage storech opět dobře zaplatili i Evropané a Evropanky. Jen vloni do země s bezmála 50 miliony obyvateli dorazilo okolo 150 tisíc tun secondhandového oblečení a obchod s ním se pro mnoho lidí stal dobře placenou prací.

Když před čtyřmi lety lehla popelem část tržiště Gikomba v Nairobi, které je největším východoafrickým centrem obchodu s mitumbou, naplno se ukázalo, jak moc je pro zemi důležitý. Viceprezident William Ruto ihned po požáru přislíbil prodejcům a prodejkyním pomoc s rekonstrukcí jejich obchodů, i když Keňa už tehdy společně s Rwandou, Ugandou a Tanzanií usilovala o zákaz dovozu použitého oblečení z jiných kontinentů. Ten se v posledních letech pravidelně vrací na stůl vrcholných východoafrických politiků. Stojí za ním především snaha vymanit se ze závislosti na dovezeném materiálu, ale také odhodlání restartovat místní textilní průmysl a navázat na jeho někdejší slávu.

„Rok nekupovat žádné nové věci? Jde to. Ušetřila jsem hlavně čas,“ říká Tereza, máma na volné noze

Tereza si už rok nekoupila žádné nové věci

Když začnu mít pocit, že nemám, co na sebe, prostě sáhnu hlouběji do šatníku, říká Tereza, původně kulturní manažerka, od loňského roku máma na volné noze. Letos si dala výzvu, že si celý rok nekoupí žádnou novou věc. Když něco potřebuje, nechodí do nákupních centrech, ale vyráží do sekáčů nebo mezi kamarády. „Mám radost, že se kvůli mně nemusí něco dalšího vyrábět – už to třeba vyrobené je,“ říká Tereza v rozhovoru o šetrném způsobu konzumování.

Ačkoliv se o takovémto zákazu roky mluví a podle původního plánu měl přijít s letošním rokem, žádná vláda doposud nenašla odvahu ho prosadit. Na obchodování z mitumbou dnes stojí živobytí dvou milionů Keňanů a Keňanek, kteří oblečení dováží, třídí, čistí, prodávají anebo přešívají. Textilní průmysl, který za roky úpadku přišel o infrastrukturu i o potřebné množství kvalifikovaných lidí, by v současnosti výdělky z mitumby jen stěží nahradil a pro Keňanky a Keňany by oblečení bylo opět o něco nedostupnější. Sdružení místních výrobců textilu se tak alespoň snaží tlačit na zdanění dovozu oblečení a zpřísnění kontrol na hranicích, které by měly odhalit nelegální nezdaněný dovoz oblečení.

Ať už se podaří východoafrický textilní průmysl znovu rozběhnout, nebo ne, závislost na byznysu s dováženým oblečením není s největší pravděpodobností pro obyvatele Keni ani okolních zemí z dlouhodobého hlediska udržitelná. To, že zcela stojí a padá na situaci v Evropě a Americe a obchodu s nimi, je zcela zřejmé. Je ale také potřeba počítat s tím, že i z použitého oblečení se průběžně stává odpad, který je potřeba zpracovávat. Evropané a Evropanky zodpovědnost za tuto fázi zboží, byť v dobrém úmyslu, přesouvají na nejchudší kontinent.

Co se děje s vyřazeným oblečením z Evropy a USA? Je o něj zájem v rozvojových zemích? A co je to mitumba? Poslechněte si celý příspěvek.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.