Výstava Někdy v sukni odhaluje uměleckou pubertu současnosti

10. březen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03078571.jpeg

V Moravské galerii začala výstava Někdy v sukni, která je svědectvím o výrazných změnách v českém umění 90. let. Představuje několik českých umělkyň, které vystoupily ze stínu mužských kolegů a přinesly nová témata i netradiční vizuální jazyk.

Konečně se dají dějiny českého výtvarného umění vyprávět bez umělců. Výstava Někdy v sukni představuje tvorbu čtrnácti umělkyň, které na uměleckou scénu vstoupily v několika vlnách a zpravidla vyšly z generace semknuté kolem AVU. Veronika Bromová, Milena Dopitová, Lenka Klodová, Markéta Othová nebo Kateřina Šedá přinesly do českého výtvarného umění kromě experimentování s uměleckými formami také silnou individualitu, angažovanost, důraz na performance a koncept.

„Rozhodně tady jsou jasně zřetelné tendence k používání pro tu dobu netradičních materiálů, v tom, že ty ženy, umělkyně, začaly více tvořit, nejen si uvědomovat vlastní tělesnost,“ nastiňuje v úvodu různé umělecké snahy zastoupených žen spolukurátor výstavy Martin Vaněk, který mě celou expozicí i provedl. Důležitou postavou zejména pro druhou půli 90. let je Lenka Klodová. Její práce O Boženě celou výstavu otevírá. Jde o objekt složený z písmen se zabudovanými žárovkami, které se střídavě rozsvěcí do nápisů „bože“ a „žena“. Stáří technologií i určité uvědomování si vlastní identity je patrné také ve fotografické tvorbě Markéty Othové, Veroniky Bromové nebo Mileny Dopitové, jejichž dnes už ikonická díla tvoří páteř celé expozice. „Milena Dopitová je známá tím, že má dvojče, sestru. A už vytvořila několik cyklů, kde jsou se sestrou spolu a je tam znát takové rozmazání identity. Tady je její dílo, které se jmenuje dvojčata a kde jsou záměrně potlačeny jakékoli individuální rysy té tváře. Málokdo rozpozná, která z těch dvou je přímo umělkyně.“

03078572.jpeg

K výtvarnicím, které se v 90. letech zabývaly průzkumem možností obrazu, patří Elen Řádová, jinak známá spíše svým hudebním zaměřením. Interaktivní video Sblížení zve návštěvníky blíž k obrazu, zatímco nástěnná čidla zaznamenávají pohyb a s ním se mění i výraz tváře ženy na plátně. „Když se přiblížíte až k ní, tak tvář ženy začne křičet. Postupně se začíná mračit, vidíme tu výrazné pixely a následuje křik.“

Ve foyer Uměleckoprůmyslového muzea najdeme proti sobě zneklidňující malbu zvířecí krví Zdeny Kolečkové, která zejména v porevoluční dekádě akcentovala téma zákroků na zvířatech, a jednu z upravených fotografií Veroniky Bromové z cyklu Pohledy. O patro výše visí i její slavný anatomický průřez vagínou a také dílo z přelomu století Já stůl. Radikalita spojená s nahotou nebo sexualitou je typická pro část tvorby Lenky Klodové. Promítá se také do cyklu Lidovky. „Jedná se o stránky z porno časopisů, kde Lenka ty nahé ženy oblékla, namalovala jim lidové kroje. Řekl bych, že to je taková typická věc pro Lenku Klodovou, zvlášť určitou dávkou humoru, hlavně když si čtete texty, které tam jsou, aby rozrajcovaly konzumenty mužských časopisů.“

03078574.jpeg

K nejmladší generaci umělkyň, jejichž tvorba se o 90. léta jen otřela a rozkvetla až po roce 2000, patří Kateřina Šedá. Její nejnovější a stále se vyvíjející projekt Bedřichovice nad Temží najdou návštěvníci jako další výstavu v prostorách Moravské galerie.

Někdy v sukni je výpovědí o umělecké pubertě naší současnosti. O umělkyních-ženách výstava nevypráví z pozice ukřivděnosti nebo feminismu, ale líčí umělkyně jako nositelky nového a individuálního výrazu. Výstavu Někdy v sukni můžete v Moravské galerii navštívit do 18. května.

Spustit audio