„Vzali jsme kolečko betonu a nájezd udělali sami!“ Taktickým urbanismem řeší lidé město plné bariér

5. říjen 2020

Zkusili jste si někdy představit, jak by se váš pohyb po městě změnil, pokud byste byli na vozíku, neslyšeli nebo neměli zrak? Jak město a jeho geografie ovlivňují možnosti lidí a přispívají k nerovnostem mezi nimi, tomu se věnuje obor geografie znevýhodnění. Na Masarykově univerzitě se jím zabývá sociální geograf Robert Osman, se kterým jsme se vydali na procházku po centru Brna. Zaměřili jsme se na místa, která z pohledu lidí se znevýhodněním mohou být problematická.

Zajímá mě, jaké nástrahy mohou na podobně znevýhodněné lidi ve městě čekat. „Úplně nejrůznější. Obecně si myslím, že jako společnost jsme pořád nevnímaví k bariérám, které se týkají hlavně smyslových znevýhodnění, například zrakových nebo sluchových. Třeba většina společnosti si nedokáže představit, že taková změna nástupiště na nádraží je často hlášená jenom zvukově a není vidět na nějakém ukazateli. V tu chvíli se neslyšící vůbec nemá šanci o změně dozvědět.“

Začínáme na autobusové zastávce u Grandu. Všude je halas a spousta lidí, je koneckonců páteční odpoledne. Jako první se zastavujeme u velkého kamenného kvádru na okraji nádraží, který slouží jako plánek. Jsou na něm vyřezaná jednotlivá nástupiště s popisky v Braillově písmu.

„Tohle místo jsem vybral z důvodu, že nádraží bylo v nedávné době rekonstruováno a jedním z nápadů bylo osadit tenhle prostor hmatovým plánkem s ambicí, aby se tady zrakově znevýhodněným lidem lépe orientovalo. Problém je ale už v samotném předpokladu, že nevidomý člověk má možnost si tady osahat prostor a pak je schopný se v něm snadněji pohybovat. Je to předpoklad lidí, kteří vidí a dokážou se tím pádem orientovat i v mapě.“

Tato vodicí čára na autobusovém nástupišti se rozděluje, i když její odbočka nikam nevede. Nevidomého člověka tak čeká jen náraz do skla

Ukazuje se, že na autobusovém nádraží je víc míst, která se tváří na první pohled vstřícně ke smyslově znevýhodněným lidem. Ale při bližším pohledu před námi vyvstávají nebezpečné i absurdní situace. Prostředkem nástupiště například vede pozemní vodicí linie pro nevidomé. Je sice krásně průchozí, bez různých překážek ve formě cedulí, košů na odpadky a podobně, ale nebezpečí je rafinovanější. Možná jste si ve městech mohli všimnout, že když vodicí linie někam odbočuje, je v ní jedna dlaždice ponechaná prázdná, aby se člověk s bílou holí dokázal na změnu směru připravit. Takovou odbočku jsme potkali směrem na veřejné toalety. Bohužel pokud ji člověk s holí následuje, nedojde na toalety, ale narazí přímo do skla. Jedna z odboček totiž nevede vůbec nikam.

V naší procházce pokračujeme na druhé straně vlakového nádraží, kde zase tatínek dívky na vozíku tak dlouho obepisoval všechny úřady od městské části přes magistrát až po ombudsmana, až si nájezd na chodník s pomocí kamaráda udělal sám. „Pak přišla jedné mojí kolegyni z poradního sboru esemeska: ‚Tak jsme tam o víkendu odvezli jedno kolečko betonu a ten nájezd si udělali.‘ Jenom si úplně laicky dal hromádku betonu k obrubníku. A myslím si, že to tady nikomu nevadí. Asi je to nelegální, ale můžete vidět asi míru té frustrace, kdy se po určité době legální cestou nedomůžete zpřístupnění trasy, kterou používáte. Tak to vyřešíte třeba takovým způsobem.“

Příkladem tzv. taktického urbanismu může být tento „homemade” nájezd. Ten pro svou dceru na vozíku vlastnoručně zhotovil občan, jemuž se nepodařilo získat pozornost a spolupráci úřadů

Ironií je, že přímo v cestě tomuto homemade nájezdu postupně vyrostla dopravní značka, takže je pro uživatele vozíku znovu neprostupný.

Podobných míst vidíme za dvouhodinovou procházku opravdu hodně: chybějící ostrůvky pro výstup z tramvaje, schodiště se zábradlím, které je nebezpečně daleko od schodů, takže lidem zabraňuje se ho v případě potřeby bezpečně přidržovat. Nebo chybějící indukční smyčky, které nestojí moc peněz, ale v rušném prostředí mohou být pro neslyšícího člověka klíčové. Snad se do budoucna naučíme dívat se na město očima lidí, jejichž těla nějaká znevýhodnění mají, aby se ve společném prostoru cítili také vítaní. A my se naopak můžeme vnitřně obohatit jejich světy, které jsou úplně jiné než ty naše.

Co se skrývá pod pojmem taktický urbanismus? A čím mohou lidem se specifickými potřebami pomoci akupunkturní architektonické zásahy ve městě? Proč se Robert Osman začal zabývat právě geografií znevýhodnění? Poslechněte si celý příspěvek.

Spustit audio