Walking simulátory: Procházky na počítači nemusí být nuda

03630678.jpeg
03630678.jpeg

„Simulátory chození“ se jim říká většinou hanlivě. To nejspíš proto, že jsou to hry, které nastolují provokativní otázku: kde vlastně leží hranice herního média? Vyměňují totiž akci a interaktivitu za zážitky literární a atmosférické. Přesto by byla škoda se jim vyhýbat – do světa videoher totiž přináší dojmy, které vám ani poslední Call of Duty nenabídne.

Ve „walking simulátorech“ na vás čeká přísně nalinkovaný, ale propracovaný příběh v uzavřeném herním prostředí, kde jsou možnosti hráče ovlivňovat dění na obrazovce redukovány na minimum – čímž se pochopitelně vzdalují konvenční představě neohroženého hrdiny zachraňujícího vesmírnou loď napadenou vetřelci. Ať už jde o kanonický titul žánru Dear Esther, nebo jeho ideové následovníky, jako je třeba nedávno vydaná hra Firewatch, zpravidla se v nich nestřílí a gros herního zážitku leží jinde. V prvně jmenovaném titulu se na skalách opuštěného ostrova snažíte dobrat toho, co se stalo při halucinogenní bouračce, Firewatch zase pracuje s na hru nezvykle hlubokou psychologií postav, kterou vnímáte z první ruky při komunikaci se svou nadřízenou skrze vysílačku. Obě díla rozhodně nejsou nějakými akčními jízdami, spíš v nich jde o vychutnávání atmosféry, odhalování příběhu a prozkoumávání prostředí. Dear Esther vám třeba kromě rozhlížení a chození nic jiného ani neumožňuje.

Žánr, do kterého se kromě výše zmíněných počítá třeba i meditativní (a od příběhu úplně oproštěný) Proteus nebo na osobních počítačích konečně dostupné Everybody’s Gone to the Rapture, patří do vlny her, které se nebojí experimentovat a na svědomí je mají většinou malí, nezávislí tvůrci. Vzestup podobných indie her ve velkém umožnil rozmach digitální distribuce, kde internet, tak jako i jinde, značně zjednodušil přístup na herní trh. Výsledkem je trend, který nám zhruba od roku 2008 přináší další a další zajímavá a netradiční díla odvážných tvůrců.

Čtěte také

Ale abychom se vrátili na začátek – nejlepší odpověď na otázku „co je to vlastně hra“ dává ve svém článku „Neposlouchej ty, kteří si chtějí přivlastnit definici videohry“ pro The Guardian sloupkařka Naomi Alderman: „Hra je cokoliv, co za ni považujete.“ A má pravdu. Byla by totiž škoda si zážitek z nových, vzrušujících cest, kterými se mladé médium vydává, kazit těmi, podle kterých hru dělá jen střelba a krev. A na protest se třeba světem nějakého simulátoru chození nadšeně projít.