When Saints Go Machine natočili popový labyrint

When Saints Go Machine žijí dvojím životem. Svými singly ze sebe dělají rozjuchané popaře, zatímco na dlouhohrajících deskách se noří do baladických temp a přemýšlivých nálad. Zachytili jste singly, které jsme z posledních dvou desek nasadili do vysílání? Pak vězte, že jsou vějičkou podobnou té, jakou masožravá rostlina láká hmyz na lepkavou past. Ne že by poslech desek kvarteta znamenal ohrožení posluchačova života, ale teprve s reprodukcí celé kolekce mu dojde, že má co dočinění s úplně jinou partou, než se mu snažily předestřít energické singly.

Nikolaj Manuel Vonsild má hlas podobný Antonymu Hegartymu. Jeho soulově roztřesený přednes nejvíce vynikne v táhlých momentech, a tak není divu, že ani třetí deska When Saints Go Machine nezní v základu nijak energicky. Stejně jako u předchozích desek si ale neodpustí lákat na přemýšlivou kolekci pojmenovanou Infinity Pool chytlavým otvírákem (Love And Respect s hostujícím Killer Mikem), protentokrát infikovaným větší než malou porcí hip hopu.

When Saints Go Machine – Infinity Pool |foto: !K7 Records

Hned následující track Infinity Killer ale euforický vstup v soulových smyčkách dokonale ukličkuje. Desku se poté pokusí rozjet další popový cloumák Iodine, aby čtvrtá položka Yard Heads měla stejně brzdný efekt jako Neviditelný zabiják. Podobným způsobem je sestaveno celé album, kterému je tím pádem vcelku docela obtížné přijít na kloub.

Červenou nití celé tvorby When Saints Go Machine je svérázný vokál hlavního protagonisty. Problémem je ale různorodost zbytku materiálu, který nemá šanci při jakékoliv konstelaci držet pohromadě. Na první poslech to tedy vypadá, že ambiciózní snaha o zkombinování vlivů soulu, elektropopu, chillwavu, neoklasiky – a já nevím čeho všeho ještě – nemá šanci obstát. Infinity Pool neuchvátí energickým tahem na bránu, navíc mnohé posluchače může odradit Nikolajovo falsetto, pro jistotu zmutované vokálními procesory. Záludnost řady kompozic je pak hudebním ekvivalentem procházky zapeklitým bludištěm. Na začátku máte ještě sílu systematicky prozkoumávat cestu vpřed, když ale síly dochází, motání chodbami získává chaotickou podobu.

Je řada ambiciózně mnohovrstevnatých nebo naopak submisivně odtažitých desek, které i přesto vládnou silným charismatem. Stačí jeden poslech a je vymalováno. Infinity Pool takovou deskou není. Objevování odstínů novinky je jako dobývání osmitisícovky. Horolezec musí nejdříve vybudovat výškové tábory, několikrát se vrátit na základnu, aby mohl nakonec dosáhnout kýženého vrcholu. When Saints Go Machine natočili popovou šifru. Desku, které sice pomáhají chytlavé singly, zbytek materiálu vám ale cestu za zlatým grálem rozhodně neulehčí.

When Saints Go Machine |foto: Simon Birk

Nesmlouvaný přístup čtveřice je sice velkou komplikací, nakonec je ale možná tím momentem, který recenzentovu rozpolcenost nad novinkou převrátí k závěrečnému souhlasnému přitakání. Byla to ale, dámy a pánové, pěkná dřina!

When Saints Go Machine – Infinity Pool (!K7, 2013)