White House Down: Už zase padá
Bílý dům letos málem padl už dvakrát. V dubnu ho na svá mocná sparťanská ramena zachytil Gerard Butler v tvrdé republikánské řežbě. O pár měsíců později se o totéž pokouší jeho mladší kolega Channing Tatum v o poznání jemnějším demokratickém hávu.
Tohle ironické politické rozdělení je sice recenzentovou básnickou licencí, zároveň ale vychází z ladění obou filmů. Pád Bílého domu Antonine Fuquy přišel se studenoválečnou vizí světa, v němž je Amerika stále poslední výspou řádu bičovanou totalitářskými vichřicemi. Nešetřilo se tu stereotypy, ostrou rétorikou, patriotickou symbolikou ani krví.
White House Down naproti tomu nabízí o poznání mírnější podívanou. Nejde jen o upozadění brutality, jde především o celkový tón filmu, který předestírá téma globálního smíření. USA tu nebojují proti divokému světu, ale ústy afroamerického prezidenta nabízejí svým nepřátelům mírovou ratolest. Bílý dům nečelí útoku cizích mocností, ale ultra-pravicových radikálů a zbrojařské lobby.
O lecčems vypovídají detaily – barva pleti prezidenta, paralely s Obamou i Lincolnovými převratnými lidskoprávními reformami, hlavní hrdina poznamenaný zkušeností s válkou proti teroru, jeho dvanáctiletá dcera, která místo plakátů Justina Biebera zálibně zkoumá americkou zahraniční politiku a obstarává svůj investigativní YouTube kanál. White House Down ve srovnání s Pádem Bílého domu působí o poznání více aktivisticky a méně militantně. Dokonce ironizuje americkou posedlost terorismem a ohrožením.
Jakkoli podobný postoj může být člověku v jádru sympatický, dobrý film to nedělá. Popravdě, k němu má White House Down asi stejně blízko jako Barrack Obama k masové ikoně černého Ježíše. Problémů má snímek Rolanda Emmericha zhruba stejně jako Nixonova administrativa. Struktura je na letní blockbuster notně zavalitá. První půl hodina upoceně kompiluje směsici neobjevných žánrových konstant (otec nemá důvěru své dcery, ani důvěru ve vysněném zaměstnání, prezident nemá důvěru svých kolegů), úsměvných vlasteneckých exkurzů a encyklopedických informací o Bílém domě.
Zbylé bezmála dvě hodiny pro změnu nemá White House Down na práci téměř nic jiného, než non stop kombinovat střelbu, rvačky, plížení a dějové zvraty, které jsou asi stejně pestré jako slovní zásoba George Bushe mladšího. Chybějící důmysl a nesourodost komediálně-dramatického tónu do značné míry vyvažuje solidní chemie bodrého tatíčka národa Jamie Foxxe a jeho věrného strážce Channinga Tatuma, kteří se ocitají bok po boku v troskách prezidentského sídla. Snaží se rozjet něco mezi Smrtonosnou pastí a zbraní, jenže k tomu prvnímu chybí důvtip, elegance a nápady, k tomu druhému zase politická nekorektnost a schopnější scenárista.
I když se pan prezident sem tam odváže, navlíkne si značkovou basketbalovou obuv či po obligátním státnickém úvodu upustí dobře načasovanou f-bomb, patetické jádro celé podívané zůstává nedotknutelné. Emmerich byl vždy důsledný v oddělování důstojnosti a zábavy. I když od jisté doby působí patriotické snímky rodilého Němce přeci jen kapku sebeironicky, stále nedokážou (a zřejmě ani nechtějí) svou pompézní vážnost podvracet důsledně.
Navíc nutno konstatovat, že White House Down je natočený poněkud třaslavou rukou, která ve velmi fyzické akci občas ztrácí kontrolu nad úhlem, efekty i dobrým načasováním. Režisér si svoji hvězdnou hodinu odbyl v 90. letech, dnes už jeho „stará škola“ osloví hlavně nostalgické milovníky epických lobotomií podbarvených majestátním troubením lesních rohů. Nejlepšími okamžiky Emmerichova filmu jsou situace, kdy kapituluje před vlastní nesmyslností a nechá před kamerou Tatuma a Foxxe rozehrávat docela solidní komediální gagy.
Těžko soudit, zda jedna z nejspektakulárnějších scén filmu – honička v autech po trávníku před Bílým domem – evokuje úvod show Benny Hilla, mimoděk nebo úmyslně. Ať už se však člověk směje sebevíc, jedno je u Emmericha jisté. Klišé, kterému se jeho hrdinové před několika minutami (snad) pošklebovali, zavlají nakonec hrdě jako prezidentská zástava. Pokud vám chybí časy Armageddonu či Dne nezávislosti, na dvorku Bílého domu se příjemně zničíte. Pokud ne, můžete se alespoň pošklebovat jednomu servilnímu Němci, který si nevšiml, že jeho poetika je dávno po datu spotřeby.
Hodnocení: 55%
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
