Womad v Praze

"Čím může být WOMAD na přelomu tisíciletí? … Možná tak trochu medicínou proti intoleranci, možná připomenutím, že ta často zmiňovaná globální kultura má svoje velmi různé kořeny a že občas neškodí si je připomenout, protože ty kořeny stále žijí a vysílají nahoru do koruny svojí šťávu, bez níž by nebyl život." Michal Prokop, ředitel společnosti Praha - Evropské město kultury 2000

Bývám předem podezíravá ke všem akcím, které se konají pod hlavičkou nějaké vznosné ideje. Tak dvakrát do roka pořádaný bohnický festival podle mne nebourá (pomyslné) bariéry mezi zdravými a duševně nemocnými nebo oslabenými. Je to jen dobrá příležitost k tomu vidět několik dobrých kapel v jednom dni a na jednom místě a opět se nedostat na dobrá divadelní představení. Jedním z hlavních důvodů pořádání WOMADu je snaha o překračování hranic mezi lidmi různé pleti a kultur. Ačkoliv jsem se rozhodla, že do bran provizorního areálu vstoupím vybavena kritickým pohledem, a přestože mě myšlenky znějící téměř jako fráze neoslovují, vstřícná a otevřená nálada mě zhruba po hodině donutila změnit stanovisko.

WOMAD, den první

Pod šapitó, jehož neónová výzdoba více než autentickou etnokulturu připomíná spíš společný sjezd kabalistů a satanistů na basketbalovém stadiónu, začal samotný festival stylově, etnicky, a to po domácku - vystoupením moravského Hradišťanu. Pomalu se trousící a zdaleka ještě ne rozehřátí fanoušci ale nedokázali snahu jeho členů příliš ocenit, a tak se snad krom několika skalních příznivců a znalců dočkal Hradišťan jen nevalného ohlasu. Skoro jako přímý protiklad naší cimbálovky vtančili na pódium zimbabwejští černoši ze skupiny Imbizo - jejich show spojovala čistě vokální skladby s tanečními excesy jednotlivých zpěváků (od prvků domorodých tanců po ryze současnou pantomimu), takže spíš než tančit se bylo krom poslechu rozhodně nač dívat.

Návrat do Evropy pak znamenalo vystoupení maďarských Muzsikásů. Jejich ďábelsky strhující melodie, při kterých praskaly žíně na smyčcích, rozpálily a připravily tančící i "obyčejné" posluchače na hvězdu večera, britský Transglobal Underground. Přechod z instrumentální na elektronickou hudbu znamenal i ztrátu etnické čistoty - v transglobálním kotli se uvařilo tolik motivů snad ze všech koutů světa, že i jen samotné jejich vystoupení by mohlo být reprezentací WOMADu v kostce. A že z takového kotle vznikne pořádný var, je nasnadě; a tak měl rapper Pato Banton se svými Reggae Revolution jako zakončovatel večera vpravdě nelehkou úlohu. Jeho pohodové "malá domů" vystoupení bylo sice nejdelší - komu by se chtělo odcházet, když noc je ještě mladá -, ale od mnohem uvolněnějších diváků už i přes veškerou svou snahu nesklidil zdaleka takové ovace jako jeho předchůdci. Lehce před půlnocí, po osmihodinovém (kratším pátečním) programu tak pořadatelé začali návštěvníky pomalu vyprovázet a připravovat areál na další den…

V sobotu dopoledne působilo místo dojmem pomalého probouzení se z předchozí noci. Přítomných lidí bylo zatím málo, a tak byl čas a prostor na to, abych si v klidu prohlédla nabídku několika stánků, které kromě již okoukaných dřevěných a stříbrných šperků nabízely také propagační materiály některých neziskových organizací jako je Amnesty International nebo Milostivé léto.

Hlavní koncert začínal až okolo druhé hodiny, a tak se kromě ochutnávání různých jídel mezinárodních kuchyní dal čas krátit také účastí na rozmanitých workshopech. Je to první akce tohoto typu, kterou znám, kde byly workshopy velmi dobře zorganizované jak po technické stránce (nechyběl prostor a zastřešení), tak po stránce náplně. Děti měly možnost kreslit na trička a keramiku anebo si vyrábět věci, které použily v nedělním průvodu, tj. masky, bubínky, papírové panáky. A to určitě podporovalo jejich motivaci a smysluplnost práce.

Organizátoři workshopů bohudík nezapomněli ani na dospělé. Členové zimbabwejské skupiny Imbizo učili diváky zpívat píseň ze svého repertoáru a tancovat na ni speciální tanec, Věra Bílá odpovídala na zvídavé dotazy, Jura Pavlica vysvětloval základy muziky hrané Hradišťanem. Navíc každé odpoledne byli všem k dispozici umělci, kteří kreslili zájemcům na obličeje barevné motivy. Po areálu se pak pohybovali opravdu osobití lidé, kteří ještě více umocnili můj dojem, že za oplocením vznikl svět sám pro sebe, milý a barevný, ve kterém můj jediný negativní zážitek způsobil guláš za 60 korun, v němž bylo podle mne vzhledem k jeho ceně málo masa.

WOMAD, den druhý

Žluté, červené a modré talíře s logem festivalu poletující celým prostorem, děti s pomalovanými obličeji proplétající se mezi hloučky dospělých, postávajících s kelímkáči Heroldu v rukou, tu a tam skupinka dvou nebo tří bubeníků, oddávajících se se zavřenýma očima plujícímu rytmu. Tak nějak vypadal sobotní WOMAD, který svým vystoupením otevřel japonský perkusista Joji Hirota. Ten ve svých kompozicích vychází z japonských tradic a klasické sakrální hudby, ale nebojí se inovovat a modernizovat a prolínat hudbu s tancem či sestavami bojových umění. Návštěvníci nalákaní jeho produkcí na velkém pódiu ale odcházeli poněkud zklamáni z jeho podvečerního workshopu - kromě trochy povídání o japonské hudební historii a použitých nástrojích se dočkali jediných dvou tradičních bubenických gest, předvedených na dvou snaživých, nicméně neohrabaných dobrovolnících.

Rozdíl mezi těmi, kdo si přišli zakalit, a těmi, komu stačilo poslouchat dobrou hudbu, se ukázal několikrát - a poprvé při vystoupení izraelské zpěvačky Chavy Alberstein. Její šansony zpívané v jidiš sice potvrdily, že první dámou izraelské hudby ji Jiří Černý nazval právem, ale nezachutnaly zdaleka každému. Zato druhé vystoupení devíti sympatických Zimbabwejců znovu nadchlo a vychutnali si ho jak ti, kdo je už znali z pátku, tak i ti druzí, kteří název Imbizo slyšeli poprvé. Věra Bílá a Kale předvedli, co tepe a rozehřívá romskou krev, a po ní v prime time nastoupili Baka Beyond, vskutku multietnická skupina, která čerpá svou inspiraci hlavně z hudby pygmejského kmene Baka. Sóla pro housle a bubny dokázala nažhavené publikum přivést snad ještě k většímu varu než páteční Transglobal Underground, a tak Argentinka Barbara Luna znamenala na závěr večera opět spíš uklidnění na dobrou noc.

Hlavním sponzorem WOMADu byl Eurotel, t.č. dobrodružný, který se prezentoval ve stanu, kde se kromě nákupu mobilních telefonů dalo také kreslit na již zmíněná trička a keramiku. S Eurotelem se mi doposud spojovali nedostižní sexy muži a dokonalé ženy. Teď k nim přibyli horliví mladí lidé v zástěrách špinavých od barev, nabádající kolemjdoucí děti k tvorbě. Ačkoliv nechci zpochybňovat rozhodující sponzorskou účast Eurotelu na tomto festivalu, jeho reklamní pružnost mě víc jak pobavila.

WOMAD, den třetí

Melancholii, ohnivost, ale i ironickou hravost předvedl na nedělní úvod ruský Terem Quartet, a z celkem dvanácti strun a jednoho akordeonu tak zavála na letenské pódium proměnlivá, a přitom tak krásná atmosféra široširé matičky Rusi.

"Přidejte se všichni. Protože zpívání je jednak zdravé… a protože vím, že všichni jsme jednou byli cikáni…" Tak uvedla Ida Kelarová, druhá zástupkyně romského folkóru z Čech, svou poslední písničku. A měla pravdu - k temperamentnímu refrénu se intuitivně a spontánně přidávalo celé publikum bez ohledu na barvu pleti…

Zarb - jediná prostá slabika o čtyřech hláskách v sobě skrývá netušené kouzlo. Je to název pro tradiční perský buben, který má stejný tónový rozsah jako klavír a vyžaduje neméně obratné prsty. Protože na zarb se zdaleka nebubnuje jen na kůži, ale hraje se i nehty a prsteny na okraje i na vroubení samotného těla bubnu. Svoje mistrovství v ovládání zarbu předvedli dva bratři vedení svým otcem Djamchidem v Chemirani Zarb Triu. A stejně jako jejich workshop i jejich samotné vystoupení sklidilo patřičné uznání a patřilo na WOMADu k těm nejlepším.

Zato klasický irský sólový zpěv Iarly Ó Lionairda opět publikum rozdělil - jeho hlas i doprovodné fotografie, promítané za jeho zády na stěnu, byly příliš esenciální, než aby k pódiu připoutaly ty, které lákal především rytmus a tanec. Ani Hamid Baroudi, Iránec balancující na pokraji obdivuhodných vokálních výkonů i prachobyčejné diskotéky, příliš neoslnil, a tak není divu, že se nemalá část publika přesunula na workshop Hradišťanu či později na reggae party v režii britského DJe Derreka.

Nejen večerní déšť, neochota opouštět festival a vědomí, že s posledními tóny závěrečné písně celý festival skončí, ale především výkon na pódiu nutily návštěvníky znovu a znovu vytleskávat posledního účinkujícího. Konžský zpěvák Papa Wemba na závěr festivalu předvedl opravdu úctyhodný výstup a hlavně od návštěvníků černé pleti se do potlesku tu a tam ozývalo "Guru, guru!"

V podvečerní hodině dostaly prostor opět děti i s rodiči - začal slibovaný dětský průvod, vedený velkým papírovým panákem a několika bubeníky hrajícími na konga. Magnetem průvodu se stal atraktivní černoch na chůdách, předvádějící opravdu úžas budící pohybové variace, které se nemíjely s rytmem udávaným bubny. Ten se z počátečního pomalého a klidného postupně měnil v zuřivý a extatický. Slyším ho doteď. Dětský průvod, ačkoliv již nepatřím do této věkové skupiny, mě z bohatého třídenního programu nadchnul asi nejvíc. Spolu s faktem, že mezi diváky mohl člověk zahlédnout nejen bohatě zastoupenou a všemi očekávanou skupinu lidí zhruba od dvaceti do pětatřiceti let, ale i prošedivělé a nadšeně vypadající starší ročníky a spoustu dětí.