Záblesky mládí a naděje. Někdy se musí film rozpadnout, aby mohl skončit

V chaotickém prostředí Bombaje, kam zasadila svůj úspěšný festivalový počin Záblesky naděje indická režisérka Payal Kapadia, Vít znavený intenzivní výpravou do Cannes usnul, Aleš malinko poklimbával a jen tradičně senzitivní Šárka přinesla žádoucí ponor do hlubších tematických vrstev klidného, nevzrušeně plynoucího, ale zvláštně laskavého a intimního filmu, v němž tři různé ženy nacházejí tiché souznění. Elegantně nasnímané, velmi civilní drama před rokem v canneské soutěži tak trochu anticipovalo trend, který norský režisér Joachim Trier letos shrnul slovy: „Něha je nový punk!“

Punk býval kdysi i Guy Ritchie, ale jeho pozdní fáze se dá zahrnout spíš do škatulky mellow pop, a ne úplně dobrý. Co chybí na kvalitě, dohání britský bouřlivák ve výslužbě kvantitou. Pod kotel streamovacího balastu teď přikládá neinspirativní briketou Fontána mládí, která kombinuje prvky Indiana Jonese, Mumie a Dana Browna, ale je přitom charismatická zhruba jako hnědouhelný důl.

Čelistní triumvirát poukazuje na řadu selhání od rozpadlého scénáře, repetitivnosti, rutinní režie a unaveného castingu. John Krasinski se nás snaží přesvědčit, že není jen plakátový klaďas, tak trochu i drzý rošťák, a Natalie Portman, že ji ještě hraní aspoň trochu baví. Výsledek ale připomíná Ravelovo Bolero, kdyby se opravdu hrubě nepovedlo: spousta opakování, pak se to celé začne rozpadat, zkolabuje to a skončí. Podobně jako naše životy.

Kdy jsme naposledy v pracovním týdnu zahlédli jakékoli Záblesky naděje? Jaká tajemství skrývají životy mormonských manželek? Jaká niterná tajemství odhalí ženy bohatých dánských průmyslníků? Proč Aleše ten den strašně Bolero břicho? Je quarterback Brett Favre hodný vlastního dílu Untold? Způsobuje Pramen mládí průjem? Vydejte se s Čelistmi k prakořenům vědění!