Zadním traktem města: Na vítkovské cyklostezce zahlédnete podloží Prahy, říká básník Janota

Kousek od jedné z nejrušnějších křižovatek Prahy se městem pozvolna klikatí úzký pruh asfaltu. Nenápadná cyklostezka bez zřejmého cíle začíná u Bulhara a končí v betonovém dopravním spletenci na Krejcárku, nemíří tedy do míst, které by v Praze chtěl navštívit běžný turista nebo cyklista. Víta Janotu žižkovská cyklostezka fascinuje. „Jako malý jsem tudy jezdíval na chalupu,“ říká básník. Než město trasu v roce 2008 uvolnilo pro cyklisty a chodce, projížděly jí vlaky. Janota sem dnes chodí studovat, co v okolí bývalé tratě zůstalo ze starých dob.

„Evropská města se tlačí k prosperitě, k tomu, aby to všechno bylo hezké, opravené a natřené. V tom proudu ale zákonitě vznikají místa, kde to teče pomaleji nebo kde se to dokonce úplně zastaví – takové laguny stojaté vody. A přesně ty mě fascinují. Místa, kde se to vymklo, kde člověk vidí podloží města,“ říká Janota na samém začátku vítkovské cyklostezky, když míjíme otlučená záda prvních činžáků.

Praha ukazuje zadek

„Ukazuje se tu, co se mi na téhle promenádě líbí – že to byla železniční trať. Do města to vlastně nepatřilo. Byl to cizorodý prvek, nic mu z toho neplynulo k okamžitému životu. Město to ignorovalo, stavělo se k železnici zády. Mám pocit, že Praha tady na trať trochu vystrčila zadek. Když tu člověk jezdil vlakem, moc si toho nevšiml, protože to projel za tři minuty. Jakmile tu ale jdete pomalu, najednou vidíte, že se na město koukáte zezadu, že se mu díváte pod sukni,“ říká Janota.

Na Vítkovské cyklostezce zahlédnete podloží Prahy, říká básník Janota|foto: Jonáš Zbořil

Nejlepší výhled na rub města se nabízí těsně před železničním mostem patnáct metrů nad úrovní Husitské ulice. Odsud lze pozorovat slepé zdi činžáků, zabedněná okna i schody končící v pusté zahradě, známé třeba z Jakubiskova filmu Kristove roky. Nedaleko za mostem se schovávají dvorky, pavlače, továrničky, nedokončené ulice, které se zarazily o železniční násep. Na jednom z vytrčených domů člověk zahlédne starou reklamu na čokoládu. „To bude první republika,“ myslí si Janota, „z vlaku tu reklamu nikdo pořádně neviděl. Nikdo si tudíž nevšiml, že by měla být odstraněná.“

Cyklostezka nabízí spoustu podobných pohledů, právě proto, že tu dobrých sto let nikdo nepočítal s návštěvou běžných chodců. Na druhou stranu, kolem úzké asfaltové cesty vedoucí po úbočí Vítkova se rojí čím dál více hospod, plakátů lákajících na letní terasy za vlnitými plechy. Na dvorku kousek od vybledlé reklamy na prvorepublikovou čokoládu přistál obří transformer, který zve na návštěvu do nedalekého klubu. Janota ale nevěří, že se místo kolem cyklostezky dokáže rychle kultivovat.

„Ukazuje se tu, co se mi na téhle promenádě líbí – že to byla železniční trať. Do města to vlastně nepatřilo.“ |foto: Jonáš Zbořil

Žižkovský separatismus

„Když tu trať zrušili, byl tu takový průsek, který se strašně zcivilizoval. Zatáhli to do toho městského proudu, udělali to tu luxusní. Pak ale cyklostezku ponechali svému osudu. Je tu sice úžasný nový nájezd, obložený dřevem a sklem, ale támhle je barák, kterému půlka chybí, támhle je volná parcela, naproti je nějaká zastavárna, všechno je tu posprejované,“ ukazuje Janota, když procházíme nedaleko Tachovského náměstí. Sprejeři nešetří ani novostavby podél stezky, další marné pokusy o to, udělat ze Žižkova hezkou, klidnou čtvrť. Tlaku městské asimilace odolává Žižkov lépe než nedaleký Karlín, který v roce 2002 oslabily povodně a uvolnily tak ruce developerům. Žižkov se pořád usměrnit nepodařilo.

Nejlepší výhled na rub města se nabízí těsně před železničním mostem patnáct metrů nad úrovní Husitské ulice|foto: Jonáš Zbořil

Blížíme se k tunelu, který signalizuje konec výletu. Tři sta metrů dlouhý, esovitě profilovaný tubus byl dimenzovaný na dva vlaky, takže pro kola je trochu absurdní. „Připomíná mi to továrnu na zbraně z druhé světové války,“ rozplývá se Janota. Ještě než vyjdeme na druhé straně, ptám se básníka pražských zákoutí, jak svá oblíbená místa vlastně objevuje. „Docela zajímavý způsob je jít přes vyhledávání spojení dopravního podniku. Občas mi to najde zcela bizarní věci, o kterých jsem ani nevěděl. Člověk najednou zjistí, že ze Smíchovského nádraží jezdí autobusy přes Braník do Krče. Pak samozřejmě chodit pěšky a zkoušet, co to dá,“ říká Janota, když vycházíme z tunelu a vracíme se do reality města. Bloudícímu kolemjdoucímu radí, jak sestoupat mezi železniční magistrálou dolů do Karlína a Libně. Ze čtvrtí trčí jeřáby a nově postavené věžáky kanceláří.

Cyklostezku najdete poblíž Seifertovy ulice (zastávka tram Husinecká). Projít si ji můžete i z druhé strany, tedy od zastávky tramvaje Krejcárek.