Zahalování (nejen českých) muslimek: Na ulici nám obvykle nadávají muži
„Základní náboženskou pravdou je to, že muži a ženy si jsou před Bohem rovni, trvají na tom a některé z koránských veršů to potvrzují. Neznamená to ale, že by muži a ženy měli stejná práva a povinnosti ve společnosti. S tím je spojená i otázka zahalování,“ otevírá svůj blok Zdeněk R. Nešpor ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR v rámci tematického podvečera Žena a náboženství: Zahalování, identita, emancipace.
„Korán hovoří, že když se vstupuje do domu Prorokova a do kontaktu s jeho ženami, tyto ženy by měly stát za záclonou.“ Hidžáb v tomto kontextu podle Nešpora rámuje „slušné vystupování žen ve společnosti“, což je dle jeho názoru kategorie, na níž se shodne většina moderních právníků. V konkrétních zemích pak zákonitosti zahalování upravuje hlavně tradice: „Zvyklosti pro muže spočívají v zakrytí tělesné oblasti mezi pupkem a koleny, pro ženy v zakrytí celého těla s výjimkou obličeje a rukou po zápěstí, nohou po kotníky. Toto je slušné minimum,“ vysvětluje Nešpor a dodává, že v praxi muži toto minimum překračují, tj. např. běžně nechodí v delších šortkách, zatímco u žen vidíme opačnou tendenci, nicméně ve dvou extrémech.
Čtěte také: Módní trendy a islám k sobě nachází cestu přes internet
V liberálnějších společnostech ženy nenosí žádný specifický oděv, jako tomu je třeba v Turecku nebo v Libanonu, zatímco s čádorem, nikábem a burkou se setkáme typicky v Afghánistánu, Pákistánu a samozřejmě v Saúdské Arábii. Přijatelné normy odívání v některých zemích upravuje zákon, jinde – např. v Íránu – dozoruje zevnějšek žen náboženská policie. I na nynější stav v těchto zemích měly od 70. let vliv reislamizační tendence.
„Silným motivem, který k těmto tendencím přispěl, bylo vítězství íránské islámské revoluce. Třebaže k tomu došlo v šíitské zemi, stalo se symbolickou ukázkou toho, že se muslimové mohou úspěšně postavit ekonomické, společenské převaze západních zvyků. A jedním ze symbolů revoluce zdola je nošení šátku a jeho opětovné rozšiřování,“ komentuje Nešpor a doplňuje, že i tyto události měly především od 80. let minulého století např. ve Francii vlivem slučování rodin dopad na zvyklosti odívání muslimek v Evropě. Následovaly debaty o sekularizaci veřejného prostoru, které měly v roce 2004 za následek přijetí tzv. šátkového zákona, o šest let později i burkového zákona, tedy zákazu viditelného nošení náboženských symbolů ve veřejných objektech. Zatímco pro křesťany nebo židy není z hlediska náboženství viditelné nošení symbolů závazné, pro muslimky ano, což je v praxi znevýhodňuje např. v oblasti veřejného školství a v důsledku problematizuje jejich proces integrace do evropské společnosti.
Čtěte také: Případ muslimských studentek: Školní řád je trapný argument
Jak funguje zahalování muslimek v českém prostoru v případě českých konvertitek k islámu, zkoumá od roku 2011 Michaela Davidová z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. „Je potřeba si uvědomit, že ty ženy byly vychovány v západním sociokulturním prostředí, sdílí s námi stejné hodnoty. Do velké míry to jsou často až nacionalistky, i když je česká společnost už tak nebere. Celkově zahalování v západním kontextu jde silně proti myšlenkovému proudu, kdy západní společnost je extrémně tolerantní vůči odhaleným ženám a extrémně netolerantní vůči těm, které se odhalovat nechtějí.“
Některé ženy se podle Davidové začaly zahalovat hned po konverzi, některé se nezahalují vůbec. „V tom svém vzorku jsem měla velice racionální příběh, kdy se žena začala zajímat o islám, ale nebyla si jistá, jestli by byla schopná pojmout všechna ta pravidla a zařadit islám do svého života. I proto si udělala takový experiment na zkoušku, kdy přestala jíst vepřové, začala se pětkrát denně modlit, postupně se začala zahalovat, v době ramadánu se postila. A když zjistila, že toho je schopná, teprve poté konvertovala.“
České muslimky vnímají hidžáb jako velkou pohodlnost, protože nemusí řešit svůj zevnějšek, v širším kontextu také jako prostředek vlastní emancipace. „Konvertitky spatřují západní ženy jako ty, které jsou podřízené, do jisté míry nesvobodné a podřízené diktátu módy a mužů, jelikož kvůli nim se obvykle oblékají do veřejného prostoru.“ I když zahalená žena na veřejnosti nutně upoutává pozornost, většina z devatenácti respondentek to podle Davidové nevnímá kontraproduktivně, i když zkušenosti s reakcemi okolí mají různé. „Každá z mých respondentek se minimálně jednou setkala s negativní konfrontací na ulici, obvykle s nějakým verbálním napadáním. Je zajímavé, že tuto potřebu obvykle vyjadřují muži. Ženy většinou komentovaly kladně slazení barev toho šátku. Každá z nich se minimálně jednou setkala s větami typu: ‚Táhni, odkud jsi přišla.‘, ‚Když si chcete nosit šátek, tak ho noste tam, kam to patří.‘ atd.“
Hidžáb upřednostňuje většina českých konvertitek, některé z nich mají zkušenost také s nikábem, který pro některé z nich může představovat žádoucí útočiště. „Byla velice stydlivá a introvertní. Sama se v nikábu cítila víc v bezpečí, vyhovoval jí víc, nikdo na ní nepoznal, že je Češka, takže se málokdy setkala s negativní konfrontací. Přestala ho nosit až v momentě, kdy se provdala za Alžířana, který se sem přestěhoval, ten si nepřál, aby v České republice nosila plnou formu zahalení. Takže paradoxně na popud manžela se začala zahalovat méně,“ uvádí příklad z praxe Davidová.
Zahalení, konkrétně samotný šátek, vyvolává třecí plochy nejen ve veřejném prostoru, ale velmi často i v rodině, kde právě proces samotného zahalování spustí vlnu nelibosti ze strany příbuzných. I z toho důvodu se mnoho z dotázaných žen v rodinném kruhu nezahaluje, protože nechtějí narušit už tak křehké vztahy.
Samostatnou kapitolou jsou pak zkušenosti českých muslimek se zahalováním v zaměstnání, které česká legislativa nijak neupravuje, záleží na toleranci daného zaměstnavatele. Mnoho žen volí cestu nezahalování, především pak v situaci, kdy žádají o práci. Mnoho z nich se na pracovišti setkalo s nepochopením, a šátek tedy raději odložily. „Já sama jsem chodila zahalená v hidžábu a zkoušela jsem v něm žádat o zaměstnání. Zkoušela jsem to ve větším obchodním centru, kde bylo v té době vypsáno šest volných pozic – do kaváren, na kasy, … V pěti případech jsem byla odmítnuta s tím, že pozice jsou už obsazené. Ale ta reakce byla okamžitá, takže si nemyslím, že by tam šátek hrál roli. Ale v případě místa na kase, tak tam ze mě byla vedoucí směny nadšená a ptala se, jestli je nutné, abych šátek nosila. Řekla jsem jí, že z náboženských důvodů ano. Volala tedy vedoucí, ale tentýž den mi bylo sděleno, že na kasu mohu nastoupit i v šátku,“ uzavírá osobní experiment Michaela Davidová, která ve výzkumu s českými konvertitkami k islámu hodlá i nadále pokračovat.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
