„Zdraví lidé pláčou,“ říká učitel lamentu a folk-metalový houslista Tuomas Rounakari

Co je to lament?

Lament je univerzální hudební žánr, který se tradičně objevuje při rituálech přechodu, pohřby jsou jejich nejznámějším příkladem. Spojuje v sobě zpěv, poezii a pláč. Poezie může být improvizací nebo odkazuje na tradiční motivy. Lamentující a plačící člověk, který je za rituál zodpovědný, ví přesně, v jaké situaci se má ve svých lamentech obrátit k různým myšlenkám, pocitům a motivům. A s touto znalostí na místě improvizuje svůj text v daný okamžik.

A jaké jsou konkrétní postupy a motivy, kterými lamentující prochází během obřadu smrti?

Obřad smrti dřív trval několik dní. V naší tradici byl každý okamžik, ve kterém někdo přišel do kontaktu se zesnulým tělem, posvěcený zpíváním lamentu. Jeden zpěv byl pro umývání těla, jiný, když tělo někdo oblékal do pohřebního roucha. Lament provázel také ukládání nebožtíka do rakve. Každý krok během pohřebního jednání měl svůj zvláštní žalozpěv. A obvykle byly všechny zpěvy rozhovorem se zemřelým. A bylo obecně známo, že tělo zemřelého se v této citlivé chvíli nachází na místě přechodu. Na prahu přechodu, kdy už není v našem světě, ale ještě ne v jiném. Takže zpěvy a nářky otevřely brány pro komunikaci se světem zemřelých. A v lamentu se lidé ptali na rady svých předků, protože v tu chvíli se předkové přiblížili našemu světu. Myslím si, že to je velmi krásný obraz. Během pohřbu se shromáždí žijící příbuzní zemřelého okolo jeho těla a ve stejném čase se shromáždí také všichni předci, kteří už nejsou fyzicky s námi, aby k sobě mohli jeho tělo přijmout. Rituály lamentu tak byly klíčové pro spojení mezi světy a v Karélii se říká, že člověk, aniž by byl doprovázen nářky, nemůže přejít z našeho do jiného světa.

Tuomas Rounakari|foto: archiv Tuomase Rounakariho

Takže když v našich průmyslových společnostech máme pohřby, které nemají téměř nic společného se zpěvy ani s živým rozhovorem se zemřelým, o kterém jste mluvil, kam potom člověk odchází nebo co je přerušeno v komunikaci?

To je dobrá otázka. Očividně se můžeme hodně z minulosti poučit a vidět, jak velký rozdíl žijeme v naší době hlavně tím, že jsme ztratili paměť. Naši předci si pamatovali příbuzné. Mnoho a mnoho generací nazpátek. Pro lidi v dřívějších dobách bylo běžné znát stovky svých nejrůznějších příbuzných. A to se dnes stává velmi vzácným.

Vraťme se zpátky k workshopům lamentu. Můžete krátce popsat, jak rituál lamentu probíhá? Co je jeho součástí?

Snadné na tom je vysvětlit jednotlivá cvičení, která s lidmi děláme. Učíme se vytvářet text našeho osobního lamentu, jeho poezii a zvláštní druh zpěvu, který nářek doprovází. Protože to není stejný styl zpěvu, jaký byste se naučili ve škole. Ve skutečnosti je to úplně naopak. Když zpíváte lament, neměli byste znít hezky, zůstat ve správné tónině, neměli byste dodržovat rytmus ani se nezajímáte o harmonii. Všechno, co nám ve škole někdo vyčítal jako chyby v našem zpěvu, je v nářku ve skutečnosti předností. A pro lidi, kteří zpívají dlouho a hodně, je docela výzvou odnaučit se všechny vrstvy toho, jak by měli správně znít. Takže děláme různá tělesná a zvuková cvičení, kde zvuky a tóny přichází z našeho těla, aniž by je analytická mysl vytvořila a chtěla měnit. A pak otevíráme prostor pro cokoli, o čem chce někdo plakat. Moje první učitelka Martta Kuikka říkala, že nářek je vytvořen z čehokoli, co vás přiměje plakat. A myslím, že bylo krásné, když řekla, že špatné chování a špatné zacházení může být prvním místem, kde začít. Protože každý z nás zažil, když s ním někdo zacházel špatně.

Tuomas Rounakari s kapelou Korpiklaani na festivalu Masters of Rock s kapelou Korpiklaani na festivalu Masters of Rock|foto: archiv Tuomase Rounakariho