Zemřel Stan Lee, komiksový bůh, stvořitel Spider-Mana a filmového univerza Marvelu

13. listopad 2018
Stanley Lee s herci Lou  Ferrignem (vpravo) a Ericem Kramerem

V Iron Manovi si ho Tony Stark splete s Hughem Hefnerem. V Avengers nad partií šachu okomentuje záchranu Manhattanu superhrdinským týmem slovy: „Superhrdinové v New Yorku? Dejte mi pokoj.“ V Thor: Ragnarok coby šílený holič připraví asgardského boha o jeho ikonickou blonďatou kštici. Stan Lee se mihnul v každém z filmů marvelovské série Avengers coby živoucí demiurg, který mytické komiksové univerzum Marvelu kdysi stvořil a stále je v něm nesmazatelně přítomen.

Po Leeho smrti marvelovské univerzum bude žít a pravděpodobně i vzkvétat dál bez svého praotce zakladatele. Audiovizuálnímu oddělení Marvelu (který dnes kompletně patří pod společnost Disney) se podařilo na základech Leeho komiksového světa vybudovat multimediální vesmír rozpínající se od temného netflixovského seriálu Daredevil po popcornovou blockbusterovou sci-fi komedii Strážci galaxie. Je to univerzum, jehož košatá koruna už stojí hodně mimo samotné Leeho příběhy, ale pořád se ze svých komiksových kořenů notně přiživuje.

Leeho hvězdná kariéra začíná na počátku 60. let. Předchozí dekádu mladý Američan s literárními ambicemi strávil v komiksovém vydavatelství Atlas Comics sepisováním rutinních scénářů tuctových westernů, romancí nebo detektivek. Tehdejší ředitel firmy, která se později přejmenovala na Marvel Comics, ale na přelomu 50. a 60. let zavětřil novou vlnu zájmu o superhrdinské příběhy. Nařídil tedy Leemu, aby vytvořil něco ve stylu úspěšné série Justice League of America od konkurenční firmy DC. Lee zadání splnil jedním ze svých nejlegendárnějších počinů – prvním číslem série Fantastic Four z roku 1961. V následujících několika letech čtenářům představil další dodnes známé hrdiny – Neuvěřitelného Hulka, Thora, Daredevila, X-Men a především zdaleka nejpopulárnějšího Spider-Mana.

Leeho komiksy měly takový úspěch, protože nabídly tehdejším čtenářům něco jiného než dřívější superhrdinské příběhy. Hrdinové nových sešitů Marvelu nebojovali jen s monstry a šílenými vědci, ale také s vlastními slabostmi a pochybnostmi. Často to byli outsideři, kteří měli problém zapadnout do normální společnosti. Fantastic Four byla týmovka o rodině, jejíž členové byli nadaní různými superschopnostmi, ale nebyli to žádní příkladní hrdinové, nýbrž prostě normální rodina, jejíž členové se často hádali, dělali si naschvály a zahrnovali se výčitkami. Neuvěřitelný Hulk je svým způsobem tragická postava inspirovaná doktorem Jekyllem a panem Hydem. Daredevil, který se poprvé na stránkách marvelovských komiksů objevil v roce 1964, je nevidomý hrdina a právník, který po nocích bojuje proti zločinu jinými než zákonnými prostředky. A nejpopulárnější figuře Marvelu, Spider-Manovi, se přezdívá „superhrdina ze sousedství“, protože místo poučování čtenářů o tom, jak se mají chovat, srší vtipnými hláškami a v civilním životě to je obyčejný středoškolák bojující se všemi možnými každodenními problémy puberťáků.

Ilustrátor John Romita a Stanley Lee v roce 1976

Slavný komiksový scenárista Grant Morrison v knize Supergods, věnované superhrdinům, píše, že s Leeho marvelovskou sérií vstoupil superhrdinský komiks do prométheovské éry – superschopnosti se staly mocným a nebezpečným darem, stejně jako Prométheův oheň, a také darem, za který se musí platit. „Od této chvíle mít superschopnosti znamenalo také mít přinejmenším velkou zodpovědnost, a přinejhorším se to rovnalo děsivému prokletí,“ píše Morrison v úvodu kapitoly o Marvelu.

Leeho komiksy byly zkrátka dospělejší a vedle dětí oslovovaly také středoškolské a vysokoškolské studenty. Za úspěchem Marvelu v šedesátých letech nestál Lee sám. Stejnou zásluhu můžeme připsat skvělým kreslířům Jacku Kirbymu a Stevu Ditkovi, kteří marvelovské superhrdiny stvořili vizuálně a vnesli do mainstreamového komiksu větší dynamiku. Na tom, že Marvel přečkal několik desetiletí a stal se největším rivalem zavedeného nakladatelství DC na americkém trhu, má zásluhu i jejich obrovské množství a provázanost jednotlivých sérií. Marvelovské řady na sebe neustále vzájemně odkazují a prolínají se, čímž dávají čtenářům pocit, že sledují vývoj jednoho velkého komiksového univerza – a hlavně že si nutně musí koupit sešit jiného komiksového seriálu, na který se odkazuje v úplně jiné seriálové řadě, kterou právě čtou. Právě tahle provázanost byla nakonec jedním z klíčů k současnému úspěchu filmového (a seriálového) univerza Marvelu.

Stan Lee už dávno komiksové scénáře nepíše a o osudech jeho hrdinů ve filmových blockbusterech rozhodují úplně jiní lidé. Stala se z něj ale legenda. „Vy jste bůh!“ říká mu už v roce 1995 obdivně hrdina filmu Flákači z roku 1995 poté, co spolu v obchoďáku okukují podprsenky a zamilované páry. Krátká scéna z nezávislé komedie Kevina Smithe je také asi nejupřímnější fanouškovské vyznání lásky, kterého se Lee ve filmu dočkal. Nejblíž se k tomu dostala o rok dříve epizoda z animovaného seriálu Spider-Man, v níž pavoučí muž vleze Stanovi Leemu do kanceláře a vezme ho na výlet po stěnách newyorských mrakodrapů. V ostatních marvelovských filmech Lee vystupuje spíš jako talisman pro štěstí – tvář, která se po vzoru Alfreda Hitchcocka na pár okamžiků zjeví na plátně v nějaké vtipné situaci.

Je trochu smutné, že mnoho fanoušků na sociálních sítích oplakává Leeho hlavně v souvislosti s jeho eskapádami v blockbusterech s Avengers. Leeho stopy v moderní popkultuře jsou nicméně tak hluboké, že bude trvat nejspíš ještě hodně dlouho, než je zavane vítr zapomnění.

Více o prométheovských superhrdinech ze sousedství, marvelovských blockbusterech a popkulturním odkazu Stana Leeho si poslechněte v nekrologu Antonína Tesaře.