Zimní spánek a chumelenice slov

Ruský dramatik Anton Pavlovič Čechov provází Ceylana od jeho počátků jako velký vzor a inspirace, přesto se dosavadní tvorba tureckého režiséra od čechovovského světa, kde se všechno děje v květnatých promluvách postav, značně lišila. Ceylanovi „zbyteční lidé“ byli málomluvnými objekty, jejichž duševní stavy často mlčky prosakovaly do krajiny – ať už to byla dramatická anatolská panorámata, nebo chladné scenérie Istanbulu. Ve vrcholných Ceylanových opusech se podstatné děje mimo slova, přičemž filmař nachází překvapivou blízkost a empatii právě v odstupu, distancovaných rámech, pozorování bezvýchodné poutě a narušených vazbách svých hrdinů, kteří se utápějí v melancholii, samotě a prázdnotě.

To, co vždy magickým způsobem vzlínalo po celém plátně, se nyní soustřeďuje do slov, která přes tři hodiny hustě chumelí|foto: Memento Films

Stárnoucí hoteliér Aydin je v tomto ohledu typickým ceylanovským hrdinou – člověk hledící neurčitě kamsi před sebe, kde snad věci dostanou smysluplný řád, přitom vnitřně zahořklý, zamrzlý v nečinnosti. Svůj čas tráví ve skalním hotelu, kde se kříží tvrdá zemitost Anatolie s moderním luxusem, obklopený jen věrným správcem, mladou a odcizenou manželkou a jízlivě nešťastnou sestrou. Právě mezi těmito postavami rozehrává Ceylan sérii dramatických dialogů, v nichž postupně vyvěrají na povrch zprvu skryté prvky jejich charakterů. Dusivá idyla a nehybnost anatolské zimy tak odhalují zklamané ambice, frustraci, manipulativnost, ničivý egoismus a neschopnost uniknout intimní prázdnotě.

Čtěte také

Čechovovský model střetů aktérů, kteří jsou „uzamčeni“ na jednom místě, zpestřuje Ceylan vnějšími sociálními konflikty. Způsob, jakým dokáže z jednoho rozbitého okna udělat vrstevnaté drama o střetu zámožného hoteliéra s tradiční venkovskou komunitou, je strhující. Ceylan proti sobě staví Aydina coby zástupce sekulárního idealisty a bytostného estéta a skutečný svět Anatolie, který se svou živelností, zápachy a emocemi vzpírá intelektuálním konstrukcím hrdiny, který žije jednou nohou stále ve velkoměstě a svoje moralistní pozorování ťuká v jeskynní pracovně do trendy notebooku. Jeho hotel s výmluvným názvem Othello tak působí jako falešná nora, v níž se postavy skrývají před světem a sebou samými. Právě tato významová rovina, v níž se pro Ceylana typicky spájí přirozený rytmus krajiny s konflikty lidské duše, je chvílemi podmanivá.

Melisa Sözen ve filmu Zimní spánek|foto: Memento Films

Co je však podmanivé už méně, jsou sklony Zimního spánku podléhat čistě divadelní stylizaci, ve které Ceylanův filmový jazyk, vždy bohatý na rafinované rámy, oživlé obrazy a neokázalé symboly, občas působí mechanicky. To, co vždy magickým způsobem vzlínalo po celém plátně, se nyní soustřeďuje do slov, která přes tři hodiny hustě chumelí. Režisérovi se většinou daří změnami rytmu hádek a poměru sil udržovat napětí, někdy se však zdá, jako by postavy nadbytečně vyslovovaly i to, co je intenzivně cítit mimo ně. Nevšední momenty se tak občas mění v banální a doslovné.

Základní premisa Zimního spánku, ubíjející rutina existence, se tak místy stává definujícím prvkem filmu jako struktury. Jistá repetitivnost, divadelnost a v závěru i sklony k nejkonzervativnější formě sentimentu napovídají, že Nuri Bilge Ceylan udělal jasný krok od svébytného lyrika ke kultivovanému filmaři-instituci.

Jeho dokonalé zvládnutí filmového jazyka – práce s prostředím, citacemi klasiků, charaktery i typovým výběrem herců – je stále unikátní. Ze Zimního spánku jako by však poněkud vyvanulo to, co dělalo z Tenkrát v Anatolii a Vzdáleného křehké, uzavřené a těžko dobytné světy. Významotvornost ticha, absolutní blízkost navozená skrze distanci, to všechno se v jeho novém snímku mění jen ve vzpomínku, která lehce prosvítá anatolskou chumelenicí krásných slov.

Hodnocení: 70 %
Zimní spánek (Kış Uykusu)
Nuri Bilge Ceylan, Turecko/Německo/Francie, 2014, 196 min.