Zlo existuje a projevuje se. Exorcismus je služba lidem, říká kněz a exorcista Petr Jan Vinš

V Evropě i ve světě vzrůstá zájem o exorcismus. Proč? Může to mít souvislost se současnými politickými, ekonomickými a sociálními krizemi?
Vyhrocená sociální situace na různých místech světa určitě může být jedním z těch důvodů, proč zájem o exorcismus v posledních patnácti, dvaceti letech stoupá, ale asi není jediný. Velkou roli hraje i to, že je tato služba opět dostupná. Nějakou dobu byla praxe de facto zapomenutá nebo se spojovala maximálně tak s nějakými excesy a středověkými praktikami. Církve se to v poslední době snaží měnit. Římskokatolická církev přišla celkem nedávno s požadavkem, aby v každé diecézi byla aspoň jedna osoba, která je proškolená a vyzná se v problematice exorcismu. Veřejnost i církev tak začíná být obeznámena s tím, že tato služba existuje, že nemusí znamenat něco negativního a že církev může takto zodpovědně sloužit lidem.

V otázce exorcismu se totiž pohybujeme na extrémně citlivém poli. Exorcismus přesahuje z teologie do psychologie, psychiatrie, lékařství a dalších oborů a je bezpodmínečně nutné, aby se odehrával standardizovaným způsobem a pod nějakou kontrolou, aby nedocházelo k excesům, které se bohužel v minulosti stávaly.

Existují přesná čísla? Kolik je dnes asi případů, kdy se volá exorcista, a kolik je lidí, kteří se tomu věnují?
To je složité co do počtu exorcistů i do počtu kauz. Není jednoduché říct, kdo je a kdo není exorcista, protože exorcismus může podle kanonického práva provádět jen kněz pověřený biskupem. Pověření může být obecné třeba pro všechny případy v dané diecézi, ale častěji ho duchovní dostane jen na konkrétní případy, takže nebývá vedený v nějaké databázi jako stálý exorcista. Řada diecézí po světě i v Česku má jednu kontaktní osobu, na kterou se lidé s těmito problémy mohou obracet. Tato osoba ale není exorcista, dělá jen prvotní třídění, a v případě potřeby pak kontaktuje pověřené kněze. Tím se jednak vyfiltrují případy, které si žádají pozornost církve, a jednak se tím chrání i samotní kněží. Protože když o vás někdo napíše, že jste exorcista, a dá to na internet, tak máte okamžitě na prahu novináře a zástup lidí, který po vás bude chtít různé věci, a naprostá většina z nich nebude mít se službou exorcismu nic společného.

Co tedy přesně je exorcismus?
Je důležité rozlišovat mezi exorcismem a modlitbou osvobození. Exorcismus může kněz provozovat jen tehdy, když má morální jistotu, že jde o skutečnou posedlost, o skutečné působení ďábla, zla, a takových případů je nesmírně málo. Jde o naprosté výjimky. Naprostá většina případů, kdy jsou lidé přesvědčení, že v jejich životě zlo nějakým způsobem působí, je řešitelná právě modlitbou osvobození. To je pastorální úkon nižšího stupně, který je příbuzný exorcismu. Jde o modlitbu za osvobození člověka z moci zla, ať už to zlo působí jakýmkoli způsobem. Není to exorcismus v pravém slova smyslu, kdy kněz rozkazuje a hovoří přímo k tomu zlému a vykazuje ho. Existují i další příbuzné úkony. Když se někdo domnívá, že v jeho příbytku se děje něco špatného, tak je možné ho vykropit svěcenou vodou a požehnat ho. V případě nemocí, i psychických, je možné zvolit svátost pomazání nemocných a tak dále.

Jaká je situace v Česku, stoupá i u nás zájem o exorcismus?
Stoupá v Česku i na Slovensku. Dokonce se začínají vytvářet struktury, které sdružují a vzdělávají kněze i veřejnost. Existuje stránka www.exorcismus.eu, kde člověk může kontaktovat osobu, která má v jeho diecézi tyhle věci na starosti.

Čtěte takéVatikán rozjíždí kurzy exorcismu, poptávka se v Itálii v posledních letech trojnásobně zvýšila

Kolik je v Česku kněžích, kteří se věnují exorcismu?
Neznám úplně přesné číslo, ale myslím, že kolem dvaceti.

Vy osobně jste exorcismus prováděl?
Přímo exorcismus jsem nikdy nevykonával, ale pastorální úkoly nižšího stupně ano. Takových případů už byla řada, například když měl někdo pocit, že se v jeho domě děje něco, co by se tam dít nemělo, a chtěl, abych tomu příbytku i jeho obyvatelům požehnal. Zažil jsem i několik kauz, kdy lidé byli subjektivně přesvědčeni, že se dostali do moci zla a že trpí posedlostí. Já jsem ale ani jednou nenabyl morální jistoty, že by šlo o skutečnou posedlost. Spíš za tím bylo, aspoň do jisté míry, psychické onemocnění. I v takovém případě má ale kněz možnosti, jak člověku vyjít vstříc – modlit se s ním, aby byl osvobozen od svého utrpení, ať už si ho on, nebo ten kněz vykládá jakkoliv.

Jak to probíhá, když se vám někdo ozve, můžete to popsat krok za krokem?
To je velmi individuální záležitost, podobně jako když jdete k psychologovi. První setkání by mělo sloužit hlavně k vyjasnění toho, co žadatel ode mě vlastně očekává a jakou službu hledá. Pokud zjistíme, že případ vyžaduje nějakou pozornost, tak by se mělo zjistit, zda ten člověk prošel nějakým psychologickým vyšetřením. Pokud se ukáže, že je na místě nějaká forma reakce, tak pak je možné se s tím člověkem třeba modlit. 

Petr Jan Vinš, teolog, religionista a kněz starokatolické církve|foto: Barbora Linková

Petr Jan Vinš (1982), teolog, religionista a kněz starokatolické církve. Vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Absolvoval kurz exorcismu na papežské univerzitě ve Vatikánu a je členem Českého klubu skeptiků Sisyfos.

Ze sekulárního pohledu by se ale asi všechny zdokumentované případy exorcismu daly vysvětlit nějakým psychickým onemocněním. Exorcismus se pak jeví jako středověká praktika, která může lidem spíše ublížit. Jak to jako exorcista a zároveň člen skeptického spolku Sisyfos, který bojuje proti pověrám, vnímáte?
Ty dva pohledy nemusí nutně stát v protikladu. Jako křesťan věřím v existenci objektivního zla, které se může ve světě také nějak projevovat, a to nad rámec toho, co třeba může být vysvětleno pomocí psychiatrie nebo dalších věd. Církev ale dnes požaduje, aby při exorcismu a podobných úkonech byli zapojeni psychologové, psychiatři a lékaři. Pastorační činnost má být příspěvkem do komplexní péče o člověka. Není dobré vidět působení zla úplně ve všem. Možná k tomu mají někteří kněží trochu tendenci a vidí zlo tam, kde by to lékař klasifikoval jinak. Proto je důležité, aby exorcista nepracoval sám, ale aby kreativně spolupracoval právě s psychologem nebo psychiatrem, a aspoň v Česku to tak ve většině případů skutečně je. Pastorační služby nemají být alternativou k psychiatrickému ošetření nebo terapii, má to být odpověď na poptávku, kterou psychiatrie a psychologie nedokáže uspokojit.

V polském dokumentu Boj se Satanem jsme ale mohli vidět scény, kdy kněží zjevně překračovali své pravomoci a skoro až porušovali základní lidská práva těch, kteří je přivolali na pomoc. Viděl jste ten film a co na něj říkáte?
Pro mě to byl hodně smutný zážitek. Ti kněží rozhodně překračovali hranice a z mého pohledu případy z tohoto filmu rozhodně neměly být exorcisovány.

Jak takovému zneužívání moci a v podstatě psychickému týrání zabránit? Nestávají se podobné případy, kdy exorcisté například „pomáhají“ lidem s homosexuální orientací, i u nás?
Situaci v Polsku nemůžu hodnotit, ale myslím, že v Česku je to výrazně jiné. Čeští biskupové se snaží touto službou pověřovat kněze, kteří jsou vzdělaní a zkušení a kteří se tyto problémy snaží řešit odpovědně. Důležité je říct, že církev nekoná, nebo by aspoň neměla konat, pokud o to člověk sám aktivně nežádá. To je stejné u exorcismu, jako u svátosti smíření nebo zpovědi. Člověk musí sám chtít se zlem, které subjektivně prožívá, něco dělat.

Proč jste se rozhodl absolvovat kurz exorcismu přímo na jedné z vatikánských univerzit?
Prvotním důvodem mého zájmu o exorcismus byl názor, že je potřeba k této službě přistupovat s určitou mírou ideologické skepse a nenechávat ji jenom na těch hodně konzervativních kruzích. Moje zkušenost pak byla velmi pozitivní, setkal jsem se s kolegy z celého světa i z různých církví, s konzervativci i liberály. Studium bylo velmi dobře vystavěné, zabývalo se kanonicko-právními i psychologickými aspekty, přednášeli nám odborníci z nejrůznějších oborů – neurologové, církevní právníci, psychiatři i praktikující exorcisté.

Díváte se na horory o exorcismu a jak je jako profesionál z oboru hodnotíte? Co říkáte třeba na Vymítače ďábla?
Občas se na exorcistické horory dívám, ale ne úplně cíleně. Vymítače ďábla jsem samozřejmě viděl, to je takový kulturní fenomén, který není možné pominout. Je to ale jen zdramatizované líčení něčeho, co ve skutečnosti takhle vůbec nevypadá a co není ani zdaleka tak spektakulární. Mimochodem, vždy když se objeví nějaký takový film, tak hned stoupne poptávka po exorcismu.

Asi nejznámějším a tragickým příkladem vymítání je případ německé dívky Annelise Michel, která po sérii exorcismů zemřela a za její smrt pak byli odsouzeni její rodiče a dva kněží. Víme, že před smrtí velmi trpěla, z těch exorcismů se také dochovaly záznamy. Co si o tomto případu myslíte?
Kauza Annelise Michel je samozřejmě v mnoha ohledech problematická. Německá římskokatolická církev pak byla po mnoho desetiletí velmi skeptická k znovuzavedení exorcistické praxe, což se teď pomalu mění, ale opatrnost je na místě. A to platí pro exorcismus obecně. Pro mě je ten případ mementem, kam bychom naši službu nikdy neměli nechat dojít.

„Modlitbu osvobození můžou někdy provázet i dramatické jevy.“ Co je skutečné a co je jen sugesce?  A může nás ďábel postihnout, když budeme jednat hříšně? Poslechněte si nezkrácený rozhovor s knězem a exorcistou Petrem Janem Vinšem.