Znásilnění je běžnou součástí filmových i seriálových zápletek. Legitimizuje se tak?

6. říjen 2017
Z filmu Špína

Téměř pokaždé, když má ve filmu nebo v seriálu nějaká žena „strašlivé tajemství z minulosti“, můžeme se vsadit, že byla znásilněna. Není to tak dlouho, co si Emmy rozebraly seriály, které násilí na ženách ukazují v každém druhém díle. Ať už je znásilnění explicitně zobrazeno, nebo je jen něčím, co si hrdinka (mnohem méně častěji hrdina) s sebou nese z minulosti, patří k „údělu žen, horšímu než smrt“ napříč dobou, žánry a zeměmi původu díla. Následující text ukazuje způsoby, jakými bývá genderově podmíněné násilí ve filmu a v televizi koncipováno. Měli bychom mít na jeho zobrazování jiné nároky než doteď? 

Sexuálně podmíněné násilí na ženách se ve filmu neobjevovalo hned od počátku kinematografie, naopak. Než se tak stalo, uplynula poměrně dlouhá doba. Prvním hollywoodským filmem, který otevřeně pojednával o znásilnění, byl snímek Johnny Belinda z roku 1948. Přepadena a znásilněna je v něm hluchoněmá hrdinka. Později porodí dítě, je vystavena ponižování a nespravedlnosti, ale nakonec se s traumatem vyrovná a agresora zabije. Film sice odpovídá typickým dobovým hollywoodským konvencím, včetně happy endu, nicméně volba tématu, umocněná postižením ženy, znamenala důležitý první krok.

Dívčí komando a Thelma s Louisou

Přestože se od té doby s tématem znásilnění různě pracovalo a experimentovalo, skutečný historický mezník v kinematografii představuje subžánr exploatačních filmů rape/revenge, který se rozvinul v 70. letech 20. století. Toto načasování není náhodné. Ve stejné době se v USA a v západním světě zvedla druhá vlna feminismu, jež si vzala na mušku pornografii a genderově podmíněné násilí v populární kultuře s tím, že napomáhá útisku žen. Rape/revenge filmy mají zpravidla následující syžet: skupina mužů brutálně znásilní a zmlátí ženu a nechá ji napospas jejímu osudu. Žena se však uzdraví a její jedinou potřebou je pomstít se agresorům, mučit je a zabít. Mezi klasické snímky tohoto žánru patří například filmy Naplivu na vaše hroby, Poslední dům nalevo, Dívčí komando nebo Anděl pomsty.

Z filmu Thelma a Luisa

Přestože do tohoto subžánru zcela nezapadá, podobně vyznívá i dnes už kultovní road movie Thelma a Louise z roku 1991. Příběh dvou žen, které se rozhodly opustit své problematické životy a užívat si svobodu, pročež narážejí na pasti, nastražené ve společnosti na ženy, které se „utrhly ze řetězu“, se stal oblíbeným především u feministického publika. Nemožnost zcela uniknout patriarchátu, ale zcela si užít byť jen nakrátko vydobyté svobody, palčivě demonstrovala situaci žen ještě na počátku devadesátých let. Teprve tehdy se ve filmu a v televizi začaly rodit skutečně emancipované a mocné ženské hrdinky.

13 důvodů, proč mluvit o znásilnění a sebevraždě. Se socioložkou Ivou Baslarovou a režisérkou Terezou Nvotovou

Ze seriálu 13 Reasons Why

„Je důležité, že je to o dívce,“ říká Iva Baslarová o seriálu 13 Reasons Why. Svůj příběh v něm prostřednictvím starých audiokazet vypráví Hannah Baker, středoškolačka, která spáchala sebevraždu. Každá ze třinácti kazet vysvětluje jeden z důvodů, proč se rozhodla podřezat si žíly. Hrdinku filmu Špína, který je právě v kinech, znásilní rodinný známý. Podobně jako Hannah Baker upadne do depresí a letargie a také se pokusí o sebevraždu. „Pořád nevíme, co přesně znásilnění je. Pořád se o něm neumíme bavit a obětem pomáhat,“ shodují se Baslarová s Nvotovou ve studiu Radia Wave.

Zromantizované znásilnění

V televizi se téma znásilnění vylouplo jako významné především v soap operách, kde bylo zprvu paradoxně tabuizované, protože nespadalo do obrazu romantické lásky, servírované ženskému publiku. Spolu s rozvolněním a rozšířením pojetí tohoto tzv. ženského žánru však došlo i na tematizování genderově podmíněného násilí. Prakticky každá soap opera, která se ve vysílání uchytila, tento motiv zahrnula do syžetu (Dallas, Beverly Hills 90210, East Enders). V souvislosti s tím upozorňují feministky z Východu na tradici romantizování znásilnění v tamějších soap operách. Tvůrci ještě dnes často využívají znásilnění jako expozici pro emocionální zvrat, k němuž následně dojde mezi agresorem a obětí, takže je zpětně vnímáno a ospravedlňováno jako akt lásky.

Kromě obsahu jde také o formu, tedy o způsob, jakým je téma podáváno publiku. Do historie kinematografie se díky němu zapsal snímek Gaspara Noého Zvrácený z roku 2002. Monica Bellucci v něm ztvárnila ženu, která, brutálně znásilněna a zbita neznámým mužem, upadne do kómatu. Scéna odpovídá reálnému času, trvá zhruba deset minut a je zachycena v jediném, statickém záběru. Publikum pohledem „nestranného pozorovatele“ sleduje napadení, anální znásilnění a surové zbití mladé ženy, které agresor v závěru komentuje slovy: „Myslíš si, že když jsi krásná, můžeš mít všechno.“ Scéna, při níž si divačky v kině zakrývají oči, demonstruje potrestání ženy za to, co po ní vyžaduje hodnotový systém patriarchátu. Znásilnění je přitom rovněž nástrojem patriarchátu.

02016157.png

Komediální znásilnění?

Byť to může znít paradoxně, v televizi se o detabuizaci tématu znásilnění postaraly především soap opery. Žánr, označovaný za femininní, který je spojovaný především s rodinnými a partnerskými vztahy, nejprve násilí na ženách jako takové striktně zavrhoval, „protože si to nepřálo jeho publikum“. Postupem času se však situace změnila. Soap opery přinesly řadu nových témat, souvisejících s životem ženských hrdinek, mezi něž patřilo nejen znásilnění a násilí jako takové, ale například vyšetření mamografem a témata související se sociálním znevýhodněním. Soap opery tak naopak pomohly prosadit zobrazování této problematiky nejen v televizi a v médiích, ale ve veřejné sféře obecně.

„Udělej mi to tvrdě,“ píšou autorky fanfiction. Samy jsou většinou panny, říká socioložka Iva Baslarová

03793647_0.jpeg

Jejich tvorba vychází z už existujícího díla. Je jim mezi 12 až 16 lety, většinou jde o dívky. Řeč je o teenage autorkách fanfiction. Tenhle žánr se podle socioložky Ivy Baslarové za poslední dobu výrazně proměnil. „Stalo se to v souvislosti s dílem Padesát odstínů šedi od E. L. James,“ říká. Mladé autorky už nepopisují jen romantiku, ale i drsné erotické scény, a to často velmi explicitně.

Byť je znásilnění závažným a ryze dramatickým tématem, které by ve společnosti nemělo být zlehčováno, v rámci kinematografie se už ocitlo i na samé hranici komedie. Pedro Almodóvar do svého filmu Kika z roku 1993 zařadil poměrně dlouhou scénu, v níž „objednaný“ lupič-pornoherec nevydrží pohled na spící ženu a znásilní ji. Komediálnost situace spočívá ve způsobu, jakým vede probuzená žena dialog s násilníkem a především pak v tom, že i ve chvíli, kdy mu na hlavu míří dva policisté, nedokáže sexem posedlý pornoherec přestat

13 důvodů pro edukativní podtón

Použití tématu znásilnění s edukativním záměrem známe dnes z pořadů určených pro teenagery. V letošním roce vyvolal po celém světě velký ohlas seriál 13 důvodů proč, který tematizuje nejen znásilnění, ale i šikanu či selhání školy jako instituce, jež má ve studentech vytvořit pocit důvěry, sounáležitosti a bezpečí. Další americký seriál s názvem Switched at Birth se v jedné epizodě věnoval definici znásilnění. Dívka, která se na párty opila do bezvědomí a její kamarád s ní měl sex, si po probuzení nebyla jistá, jestli to může za znásilnění považovat. Přestože pak ve škole zažívala ponížení a projevy nenávisti ze strany některých spolužáků, i tak se za podpory rodiny rozhodla znásilnění nahlásit a zabránit opakování něčeho podobného.

Ze seriálu 13 důvodů proč

Jako podobně „naučná“ se jeví poslední řada britského seriálu Broadchurch, jehož hlavním tématem je znásilnění ženy středního věku na oslavě narozenin. Seriál začíná velmi důkladným zobrazením postupu kriminalistů, kteří se s ženou dostali do kontaktu. Ukazuje, jak s ní komunikují a jaké pomoci se jí dostává v rámci sociálního systému. Samotný akt znásilnění zde naopak absentuje, podobně jako v jiných seriálech, kde se autorky a autoři záměrně vyhnuli zobrazení samotného aktu – například v dalším britském pořadu s názvem Happy Valley. Přestože je zde znásilnění na počátku toho, co dalo věci do pohybu, postavy o něm pouze mluví a determinuje jejich jednání.

V české kinematografii se žánru rape/revenge nejvíce přiblížila Věra Chytilová svým snímkem Pasti, pasti, pastičky. Mladá veterinářka, která je v autě znásilněna nesebevědomým mužem za pomoci jeho kamaráda, se následně mstí tak, že oba útočníky vykastruje. Pomsta je o to dokonalejší, když agresor následně svoje varlata nevědomky sní. Před rokem 1989 vyvolal nejen v souvislosti se znásilněním ohlas publika snímek Proč?, natočený podle skutečné události, kdy agresivní fotbaloví fanoušci demolují vlak a ohrožují cestující. Znásilněním se zabýval rovněž jeden díl cyklu Soukromé pasti televize Nova, který ukázal, že útočník nebývá zpravidla neznámý člověk a znásilnění se neodehrává především v noci v parku. Na sousedním Slovensku vznikl v letošním roce snímek Špína, pojednávající o znásilnění mladé dívky v „bezpečném“ prostředí domova. Útok roztočí spirálu interakcí, v níž se nepochopení a necitlivost dívčina okolí téměř vyrovná samotnému napadení.

Z filmu Pasti, pasti, pastičky

Emmy pro seriály o znásilnění

Znásilnění se samozřejmě týká i mužů, byť je ve většině případů útočníkem další muž nebo skupina mužů. Často se jedná o vězeňské prostředí, například ve filmu The Glass House (1972), Fortune and Men's Eyes (1971) nebo Já, Američan (1992), ale může jít také o situaci v rámci nějakého druhu gangu – například Sprej na vlasy (1980) – nebo o zneužívání v rámci sociálně nevýhodného prostředí – Konec dětství (2003). V seriálu Pravá krev se objevila scéna zneužití sexuálně hyperaktivního muže skupinou žen, které toužily po oplodnění. Přestože měla být tato zápletka především komediálního rázu, scéna, v níž si mladík nechá uvolnit pouta a snaží se uprchnout, navzdory tomu asociuje nepříjemné pocity podobně jako v případě ostatních typů znásilnění.

Znásilnění jako součást „potrestání“ ženy spíše než akt vedoucí k sexuálnímu uspokojení násilníka se v populární kultuře objevuje stále častěji stejně jako genderově podmíněné násilí obecně. Dokazují to i letošní Emmy, kdy se o většinu cen rozdělily seriály Sedmilhářky, obsahující znásilnění i domácí násilí, a Příběh služebnice, natočený podle dystopického románu Margaret Atwood, v němž ženy mimo jiné slouží jako nástroj reprodukce pro privilegovanou část androcentrické společnosti. Frekventované bývá rovněž až bezúčelné násilí, v současnosti zobrazované například v divácky oblíbených seriálech Hra o trůny nebo Westworld, kde je naprosto jasné, kdo násilí páchá a na kom je pácháno. Přestože by si nikdo netroufl znásilnění obhajovat nebo ho nechat nepotrestané, zbývá věčná otázka – zda taková přemíra agrese namířená proti ženám nakonec ve výsledku násilí na ženách ve společnosti nelegitimizuje.

Autor:Iva Baslarová