13 důvodů, proč mluvit o znásilnění a sebevraždě. Se socioložkou Ivou Baslarovou a režisérkou Terezou Nvotovou
„Je důležité, že je to o dívce,“ říká Iva Baslarová o seriálu 13 Reasons Why. Svůj příběh v něm prostřednictvím starých audiokazet vypráví Hannah Baker, středoškolačka, která spáchala sebevraždu. Každá ze třinácti kazet vysvětluje jeden z důvodů, proč se rozhodla podřezat si žíly. Hrdinku filmu Špína, který je právě v kinech, znásilní rodinný známý. Podobně jako Hannah Baker upadne do depresí a letargie a také se pokusí o sebevraždu. „Pořád nevíme, co přesně znásilnění je. Pořád se o něm neumíme bavit a obětem pomáhat,“ shodují se Baslarová s Nvotovou ve studiu Radia Wave.
„Problémy Hannah Baker souvisí s genderovými stereotypy,“ říká Iva Baslarová. „Dnes se nám ke staré dobré šikaně připojuje také kyberšikana a to všechno je v seriálu vidět. Dívky také mívají menší sebevědomí, sebeúctu i to je tam znát. Chlapci, pokud patří k té elitní skupině, mají takové postavení, že jim může projit kde co. Ukazuje se tam, jak těžké to může mít relativně obyčejná dívka, která od života nechtěla nic zvláštního.“
Iva Baslarová je publicistka, socioložka a genderová vědkyně. Tereza Nvotová je režisérka filmových i rozhlasových dokumentů a hraných filmů, momentálně je v Českých kinech její nejnovější snímek Špína. Seriál 13 Reasons Why vzniklý podle stejnojmenné knižní předlohy Jaye Ashera nedávno zveřejnil Netflix.
Tereza Nvotová si všímá toho, jak se teenagerské seriály teenagery zlepšily od dob legendárních Beverly Hills. „Z časů, kdy se všichni dívali na epizody plné klišé a debilních sexistických narážek, jsme se dostali sem, kdy to věci jako 13 Reasons Why všecko bourají.“ Dnešním teenagerům se tak dá nabídka seriálů závidět, obě diskutující se ale shodují, že v životě to mají v mnoha ohledech těžší. Řeč byla v rozhovoru především o dívkách a tzv. rape culture, termínu, který upozorňuje na to, že znásilnění je stále součástí naší kultury.
Natočit znásilnění na mobil a sdílet ho
„V něčem mají dnes dívky výhodu, existují už podpůrné organizace, programy, které jim můžou pomoct, ale mají to komplikovanější v tom, že přibývá možností, jak si něco nebezpečného zažít,“ vysvětluje Iva Baslarová. „Dnes je také víc bezprizorních teenagerů. Znám různé autorky fan fiction a jejich tvorbu a také zkušenosti psycholožek, podle kterých rodiče často na děti nemají čas. V tomhle seriálu a i ve filmu Špína hrdinky nebyly z rozvrácených nebo nějak problémových rodin, ale stejně si nedokázaly v rodině říct o pomoc.“
„Největší problém je, že teenageři často ani neví, co přesně znásilnění je. Jsou schopni si ho natočit na mobil a sdílet to, bez toho, aby věděli, o co jde,“ říká Tereza Nvotová. „Je proto důležité ho definovat. Sexuální styk musí být konsensuální, musí s ním souhlasit oba nebo více zúčastněných, nejde o to, aby oběť dodatečně dokázala, že nesouhlasí. Hodně kluků řeší, jak sbalit holku, a v téhle kultuře balení se říká, že když holka říká ne, tak myslí ano, a to je teda zásadní chyba.“
„Pořád opakujeme, že ke znásilnění dochází nejčastěji právě v rodinách, na pracovištích, od lidí, kteří ty dívky znají…,“ dodává Iva Baslarová. „A stejně pořád nejsme schopni dívkám věřit a zaměřit svoji pozornost na agresory místo na ně. Pořád slyšíme spíš to, že si za to dívky mohou samy.“
Teenagerství v Bratislavě
Film Terezy Nvotové, jehož scénář napsala Barbora Námerová, se bude na Slovensku promítat také ve školách, následovat budou debaty o znásilnění. „Známe s Barborou několik lidí, kterým se to stalo. Většina z nich to nenahlásila a většinu z nich také chápu. Kromě toho, že se lidi často bojí nálepky znásilněné oběti, mají i obavu, že by ublížili vlastní rodině nebo že jim to lidé nebudou věřit. Taky mívají nesmyslný pocit viny. Proto jsme to chtěli nějak zpracovat,“ vypráví Tereza Nvotová. „Navíc jsme spolu vyrůstaly, takže teenagerství v Bratislavě se nám zobrazovalo snadno, znaly jsme to. Nejvíc jsme nakonec přemýšlely nad tím, jak ty věci neříkat po lopatě, aby to nebylo prvoplánově aktivistické. Všechno by to divákovi mělo nějak dojít, aniž by se věci říkaly nahlas.“
Podle Terezy zbyl po závěrečném střihu ve filmu jeden explicitní moment, který by se dal chápat jako aktivistický. „Je to, když se Lena nakonec svěří svojí nejlepší kamarádce, která zareaguje tak, že to přece musí nahlásit. Ale Lena řekne, že nechce být ‚ta znásilněná oběť‘. Tehdy to zazní přesně takhle, ale my jsme si říkali, že to tam prostě musí být, protože se to vztahuje i k tomu, co se bude dít po konci toho filmového příběhu. K tomu, že ona bude muset žít s touhle zkušeností a všichni ji tak budou dál vidět, jako tu znásilněnou.“
„Mně přišlo důležité, že Lena byla přesvědčená, že jí nikdo nebude věřit,“ říká Iva Baslarová. „Že i kamarádka se jí bude ptát: ‚A proč jsi nekřičela?‘ Dívky si často myslí, že je to jejich vina, přemýšlejí nad tím, co udělaly špatně, co měly dělat jinak, což je úplně absurdní. Jak moc měly asi křičet, jak se bránit? Čím vším třískat? Je to vidět i na případu další postavy filmu, Ivy, která říká, že ji znásilňoval otec, a nevěří jí nikdo včetně terapeutky. Je tam vidět, jak se instituce podílí na sekundární viktimizaci obětí.“
„Ano, ve filmu je otevřené, zda by jí věřili, nebo ne, ale jde hlavně o to, že ona sama má strach, že by to tak bylo,“ souhlasí Tereza Nvotová. „Stává se často i to, že rodiny obětí, které se o tom dozví, dělají jakoby nic. Prostě to vytěsní, místo toho, aby o tom mluvily. Neví, jak se s tím vnitřně vypořádat. Odborníci říkají, že je to skutečně jedna z nejčastějších reakcí blízkých příbuzných. Dívky ale potřebují svoje trauma nějak zpracovat, ne jej vytěsňovat.“
Baslarová i Nvotová se shodují na tom, že v dnešní době lidé stále nejsou naučení správně reagovat, pokud se u dívek projeví známky psychických problémů. „Nikoho nenapadne se zeptat, jestli ty dívky někdo neznásilnil, jestli nejsou šikanované, přitom je to běžná věc. Musíme dát najevo, že víme, že se to děje a že jsme ochotni o tom mluvit,“ vysvětluje Iva Baslarová. Tereza Nvotová dodává, že se na jednom z promítání svého filmu setkala s mužem, který si díky Špíně až po letech uvědomil, proč měla jeho dnes už dávno dospělá dcera v pubertě problémy. Tehdy s ní o nich neuměl mluvit.
Jak ukázat sebevraždu
V souvislosti se seriálem 13 Reasons Why se nejčastěji mluví o scéně sebevraždy Hannah Baker. Na rozdíl od knihy, ve které hrdinka spolyká prášky, si prořízne žíly. Scéna působí záměrně brutálně, tvůrci seriálu deklarovali, že nechtěli sebevraždu estetizovat. Smrt Hannah Baker má působit odstrašujícím dojmem, aby dávala najevo, že zabít se je skutečně strašné. Část odborníků upozorňuje na to, že sebevražda je nakažlivá, mnoho amerických médií píše o tom, že seriál může působit návodně, na Novém Zélandu byl dokonce klasifikován jako nevhodný pro diváky pod 18 let.
„Myslím, že tahle obava je docela lichá,“ říká Iva Baslarová. „Už jsme tu měli ledacos, písničky The Doors, Jim Morrison se chtěl přece taky zabít, docházelo ke znásilňování na koncertech, měli jsme tu Mechanický pomeranč a tak dále. Ve chvíli, kdy takový seriál, jako je 13 Reasons Why, existuje, což je v pořádku, bychom měli místo zákazů připravit kampaň. Připravit se na to, že jsme to téma otevřeli, a mluvit o tom, jak zabránit tomu, aby se dětem stávalo to, co té seriálové Haně.“ Podle Baslarové sebevražda v seriálu skutečně působí dojmem, který tvůrci zamýšleli. „Ona vleze do vany, prořízne si obě paže a křičí u toho bolestí. Je zjevné, že se to má vrýt pod kůži, a v tomhle ten seriál opravdu dělá službu a zároveň dává najevo, že k tomuhle nemusí dojít, že vám může někdo pomoct.“
Tereza Nvotová postupovala se scenáristkou Barborou Námerovou jiným způsobem. „Já jsem měla v hlavě Hanekeho film Funny Games. Myslela jsem na to, že když násilí a krev nejsou vidět, tak vás to v něčem bolí ještě víc. My jsme to chtěli ukazovat na tváři hrdinky. To, co prožívá, a to, že my si to můžeme jenom představovat.“
Znásilnění v českých filmech
V závěru je řeč o zobrazování znásilnění v českých filmech, jejichž tvůrci toto téma často chápou jako zdroj blbých vtipů. Tereza Nvotová mluví i o tom, jaké byly debaty o scénáři jejího filmu s komisemi, které rozhodovaly o jeho finanční podpoře.
„Nechcete raději natočit film o prvním sexu a o mladých, jak se stydí? To je takové pěkné… I na to se mě ptali. A prý proč točím o takovém depresivním tématu, jako je znásilnění. Byly to úplně absurdní debaty, namísto toho, abychom třeba řešili to téma, se rozebíralo to, že ‚ty děvčata tam mluví sprostě‘. Pak se taky samozřejmě řešilo: ‚Proč nekřičela?‘ Spousta mužů mi říkalo, jak nepravděpodobné jim připadá, že by někdo znásilnil dívku u ní doma. Už jsem nevěděla, co na to říkat. Ať se podívají na statistiky, děje se to často.“
Iva Baslarová zmiňuje výzkum Amnesty International, podle kterého si tři čtvrtiny obyvatel České republiky myslí, že pokud se žena obléká vyzývavě, může si za to sama. „My bychom měli vědět, že i kdyby ty dívky chodily po ulici nahé, není to jejich vina!“
„Ano, navíc dostávají dva protichůdné signály,“ souhlasí Nvotová. „Líbíte se nám, když se oblíkáte vyzývavě, ale zároveň, pokud vás někdo znásilní, můžete si za to samy. Je absurdní, že policisté doporučují, nechoďte tímhle parčíkem nebo nenoste tohleto, ale co policie doporučuje lidem, kteří znásilňují? Jak pracuje s nimi?“ Baslarová zmiňuje také rady českých sexuologů, radí například, aby s sebou ženy nosily deštník a bránily se v případě útoku jím.
„Jsem hrozně ráda, že film Špína i seriál 13 Reasons Why mají dobrý konec,“ říká na závěr Iva Baslarová. „I když teda to ‚dobrý‘ je hodně v uvozovkách. Dobrý navzdory tomu, jak vážné téma to je a o kolik hůř to ještě mohlo dopadnout. Myslím, že dnešní doba volá po aspoň trochu dobrých koncích. Zároveň to nesklouzlo do žádného klišé nebo něčeho moralistního. Ve Špíně je vidět, že to, co dívka prožila, narušilo její fyzickou i psychickou integritu, ale může fungovat dál a dokázala se nějak vzbouřit. Aktivně vystoupit. Podobně jako Hannah Baker, která to udělá prostřednictvím audiopásek a pomůže tak dalším kamarádkám a ostatním lidem. Ženy pak nejsou jen pasivní oběti, ale dokážou říct ‚tohle se mi dít nebude, a nebude se to dít ani ostatním‘.“
Poslechněte si celý rozhovor o seriálu 13 Reasons Why, filmu Špína a neschopnosti společnosti otevřeně mluvit o znásilnění.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
