Zohýbané fejetony: Neužitečný kus země

Obecně však lze říci, že lidé vnímají divočinu ve dvou protichůdných polohách: vyvolává v nich krásu i bezútěšnost, úctu i strach, radost i obavy. Někdo ji nepotřebuje vůbec, druhý se ji snaží chránit. Divočina je prostě fenomén, který není snadné uchopit.

Mnoha lidem připadá esteticky hodnotnější kulturní krajina střední Evropy s ostrůvky zbytkových, relativně přirozených biotopů, které jsou funkčně způsobilé pro „měkkou turistiku“. Ke zdrojům krásy drsného, „neužitečného“ a vnitřním samopohybem určovaného prostoru pociťuje významná část civilizované populace nechuť. Přitom biosféra tam za hranicí našich sídlišť není o nic nebezpečnější než ta naše technosféra. Jádro tohoto radikálního postoje lze najít snad jen v neopodstatněné představě, že příroda tvoří jen doplněk našeho světa a intenzita lidského vlivu na neobydlené a nekultivované biomy Země je řízena pouze vlivem ekonomických, sociálních a kulturních podmínek.

Přívětivost arktických plání, tajgy, tropických lesů, pouští či savan lze ovšem posuzovat i z jiných hledisek. Jedním z nich je víra ve vlastní schopnosti a ztracené instinkty, které byly kdysi spolehlivým barometrem potřeb k přežití jedince ve všech aspektech existence.
Lze pochopit, že schopnost improvizace za účelem zajištění životních potřeb poklesla, neboť máme všechno u nosu. I mně je příjemné, že nemusím denně zatápět v kamnech, že mi teče pitná voda z kohoutku, že stačí zvednout telefon… Méně už mě těší fakt, že uspokojení potřeb, které nám stále více podsouvá „někdo jiný“, je nezřídka vodítkem pro hodnocení stavu společnosti a světa kolem nás. Vyjma vlastní reprodukce se tak naše schopnosti a touhy jen zřídkakdy dotknou základního pudu přežití. A bez něj se pochopitelně těžko vydávat do odlehlých a nehostinných krajů, kde se může jeden snadno ocitnout pod hranicí všeobecně uznávaného existenčního optima.

Pro nepříznivé až extrémní podmínky je člověk dneška poměrně dobře vybaven: oblečení a obuv z hi-tech materiálů, stany, spacáky, komunikační prostředky… Pak tu máme tak zvané potřeby pro přežití, jež jsou zhusta jen přitažlivou reklamní bublinou za velké peníze, která nikoho neučiní nesmrtelným (například nůž na přežití). Mnohé z tohoto moderního vybavení dává sice člověku větší pohodlí a zvyšuje nemalou měrou i jeho bezpečnost, přesto je jenom dočasným ošálením mysli.

Bez znalostí, zkušeností a emoční inteligence přispívá k přežití jen dílčím způsobem. Nehoda či jenom obyčejná smůla totiž člověka zastihne obvykle v té nejméně vhodné chvíli, a velmi často nepřipraveného. Atributy pohodlného pobytu v přírodě jsou v mžiku nahrazeny stavem, který naruší rovnováhu každého člověka. Tomu rozumnému netrvá ani moc dlouho, než si uvědomí, že se o svůj život bude muset poprat. Přežít tedy neznamená zvažovat jen výbavu, znalosti, druha, rozhodnutí či každý krok, ale především vcítit se do tepu a dechu neporušené přírody.

Přestože je přežití v zásadě založeno na jednoduchosti, minimalismu a logice (tedy k boji není nutně třeba ostrých loktů), potlačení těchto zásad vlivem pokrokových výdobytků, materiálního nadbytku a zahlcením nepodstatnými informacemi dává modernímu člověku jen pramalou šanci na analýzu toho, co je vlastně důležité.

Otázka vztahu k divočině tak nestojí v poloze účelové: „Co je dobré pro člověka?“, ale v hodnotě o sobě samé: „Co je dobré pro ten velký celek, jehož součástí lidstvo je?“ Teprve pak, až se každý lidský mozek integruje do přírody, přestane být i pobyt v divočině pro mnohého z nás strašákem.

Autorka je redaktorkou serveru Outdoorguide (www.outdoorguide.cz)