Zohýbané fejetony: Neviditelný nepřítel

Je pravdou, že díky tomu dokázalo lidstvo obydlet Zemi. Ale stejně tak, jak jsou lidské bytosti nezdolné, tak jsou i křehké.

Muž, který ztěžka oddychoval na dřevěné pryčně zahnilého pokoje budovy s názvem „clinica“, byl chlap jako hora. Do panamského pralesa v provincii Darién odjížděl důkladně připravený a sebejistý. Teď se jeho svaly třesou zimnicí, tvář má zsinalou z opakovaných záchvatů kašle a co chvíli se snaží bezúspěšně zbavit svého žaludku i střev. Jakoby ho postihl břišní tyfus, malárie a tuberkulóza zároveň. Na potřebná vyšetření tady nejsou zařízení, a tak se snažím doktorovi popsat expediční anamnézu, tj. průběh posledního týdne v pralese. Moc to ale nepomáhá – antimalarika jsme brali, nesnědli jsme žádný neznámý plod, a myslím, že ani žádnou jedovatou rostlinu nebo žabku, a vodu jsme získávali z lián a kornoutů rostlin na březích jezerního ramene. Podle doktora poměr 20:20:60 – malárie (antimalarika nemají 100% pokrytí) versus otrava toxiny a infekce choroboplodnými mikroorganismy. Vzhledem k pohybu v indiánském území padá podezření i na askariózu – onemocnění vyvolané škrkavkou (požitím kontaminované vody nebo potravy), a vzhledem k terénu i na melioidózu, kterou způsobuje bacil přítomný ve vodě, půdě, půdním prachu a v bažinách. Teď babo raď.

Osobně jsem – ale až v klidu domova – dávala vinu oněm rostlinám, které – jak jsem se dočetla později – mohou absorbovat infekci z půdní vody, ale nakonec by to bylo stejně jedno. Léčba totiž probíhala jen formou pití silného osoleného čaje s trochou pepře a silné víry v uzdravení. Úspěch se dostavil, pacient přežil. Své v tom jistě udělala i fyzická dispozice mého parťáka, která nedovolila, aby se organismus pod útokem neviditelného predátora zcela vyčerpal, a mohl tak zbytek sil použít na obranu. Na tu událost si ale často vzpomenu, když jdu nabrat vodu do potoka.

Mezi lovcem a kořistí jde vždy o život. Na velikosti nezáleží – jak vidno výše – a vidíme to koneckonců všude kolem sebe – neviditelní mikrobi mohou být strašlivými dravci. Znají své oběti a vědí, za které provázky mají tahat. Dokážou přechytračit obranný systém a způsobit převrat v tělech organismů o tolik větších, než jsou oni sami. Žádné orgány, žádný mozek, žádná brilantní konverzace ani duchovní hodnoty, a přesto dokáží dokonce i to, co neumí ani nejvyspělejší lidská společnost, žít (podle lidských měřítek) na věky. Všudypřítomné, neviditelné a téměř nesmrtelné. Kdybychom mohli vidět pohromadě více jak desítku tisíc generací mikroorganismů, nezaznamenali bychom u nich sebemenší známku sešlosti věkem, na rozdíl od člověka, kterého by tato retrospektiva dovedla pomalu až k počátku jeho druhu.

Letecký pohled na duhu nad pralesem, Papua-Nová Guinea|foto: flickr.com

Schéma lovu a úniku je však tvárné, a tak se díky mnoha pokolení trvající interakci mezi hráči v boji o život zákonitě vytvořily neustávající závody ve zbrojení. Nezáleží na tom, zda člověk patří mezi dravce nebo potenciální kořist, přirozený výběr ho donutí přijmout protiopatření. Musí se přizpůsobit každému skoku a obratu ve vývoji prostředí, aby udržel krok. Jelikož však je v globálním měřítku mladým druhem a tudíž měl na vývoj své taktiky přežití teprve krátký čas, měl by si možná dávat mnohem častěji pozor, aby nad ním ten miniaturní „dravec“ nepřebral vládu.

Autorka je redaktorkou serveru Outdoorguide (www.outdoorguide.cz)