Zohýbané fejetony: Odvrácené světy
Kdysi mě zachvátila touha zjistit, zda to známé a přehledné kolem mne je všechno, co chci. „Společnost“ definovala mé potřeby stejně jako všem ostatním, jela jsem ve vyjetých kolejích, poslušně se přidržujíc mantinelů, které někdo někdy postavil.
Bylo to tak nepřirozeně jednoduché, že jsem začala pochybovat o smyslu toho všeho, i o důvodu své existence. Tehdy mne začal sžírat neodbytný pocit, že něco není v pořádku, že mi něco chybí.
Shodou okolností, a možná z důvodu svých pochybností, jsem o něco později vegetila ve „společnosti“ zcela (alespoň v tu dobu jsem si to myslela) odlišné od mé domovské. Jejím heslem byla sice svoboda, ale jak se ukázalo dále, i zde existovaly mantinely a provozní rituály. I tady bylo zřejmé, co bude ráno a co večer, a bylo to stejně neuspokojující i přesto, že byl člověk součástí něčeho, co lze nazvat „rajským“, ale bohužel uzavřeným v jakési bublině, plující nepřátelským světem. Každou noc všichni za zvuků bubnů, v omamné atmosféře objímali zářivé plameny v domnění, že objevují jiné světy. A já křepčila s nimi.
Až jednou se opět objevil ten neodbytný pocit.
Moje pozornost se od té chvíle postupně odpoutávala od slavnostních obřadů a začala se obracet k záhadným zvukům, šepotu a šumu, který přicházel z nočního pralesa. S největší pravděpodobností tak prales činil každou noc, jen přes ty bubny nebyl slyšet, nebo spíš jsem ho neslyšela já. Noční les byl pro každého příliš neznámým, tajemným a nebezpečným, než aby mu naslouchal. Zdál se jako gigantický živočich, který poklidně očekává svoji kořist, kterou pak lhostejně vydáví, vyčerpanou, se zarudlýma očima a zestárlou o několik dní. Absurdní bylo, že každý člen této „svobodné“ společnosti po ránu vypadal přesně jako ta vydávená kořist.
Možná i proto se mi myšlenka na jeho tajemství vtiskla do mysli a už mě neopouštěla. Cítila jsem se jako lovecký pes, který po dlouhém a zmateném pátrání konečně zachytí stopu zvěře a celý se při tom vyšponuje, rozechvělý napětím, na špičkách běhů. Vnitřní puzení překonalo strach a já jsem do něj vstoupila. Neviditelné dveře se za mými zády neslyšně zavřely. Zcela jasně jsem si uvědomila, že jakýkoliv pokus se těmito dveřmi vrátit bude marný. Bylo na nich výslovně napsáno: Zakázaný východ! Zpočátku je člověk šokovaný, ale postupně si zvykne, stejně jako si ve dvacátém století zvykl na to, že společný otvor pro dveře se změnil na otvory dva: jeden vchod a druhý východ. Konečně je v tom určitá jistota. O tu tady ale nejde, právě naopak. Já jsem chtěla odejít jinými dveřmi, putovat bez mapy, nevědět, kde budu spát, co budu jíst a jestli vůbec ten východ najdu. Jako ten lovecký pes, také chce kořist dostat, ale více ho baví lov samotný, rozhodně víc, než miska plná žrádla u boudy.
U lidí je ale častým jevem, že „konzumují“ především z pohodlnosti to, co jim jiní naservírují. A je jedno, zda se jedná o jídlo, myšlení, či cestování. Kdyby však všechny věci v životě byly jen to, co říká jejich jméno, jak by byl život fádní! Přitom každý si sám může namíchat chutě, vůně a barvy možná mnohem lepší. Všechny ty neviditelné a skryté možnosti jsou mnohokrát větší a zajímavější než ty, které vidíme na povrchu. Jsou to místa, o něž se tištěné průvodce jenom otřou. Jsou to cesty, které je zbytečné plánovat, jsou to možnosti, které jste ani netušili. Jenom mít tu odvahu a otevřít dveře vlastní rukou.
Autorka je redaktorkou serveru Outdoorguide (www.outdoorguide.cz)
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.